Kdo mě pozve do Japonska nebo na Bora Bora?
Ano. Samotný název napovídá, kam bych se ráda podívala. A vy
snad ne? Člověk, když vidí ty nádherné fotky, které nám cestovní kanceláře
nabízejí… Nojo, ale také ty ceny… To člověka hned přejde chuť. Tedy, pokud není
milionář…
Každý
z nás po něčem touží. Aspoň si to myslím. Každý po něčem jiném. Ona sama
touha je hnacím motorem, kvůli kterému jsme schopni překonávat překážky a jít
za svými sny. Právě tato touha nás osvobozuje od smutných myšlenek a popohání
stále kupředu. Já si vždycky vzpomenu na písničku od Nadi Urbánkové:
Vždycky
zbývá za šesták naděje
Proč se tedy
bát
Ztráta hlavy
poslední v řadě je
Říká to i
kat
Třeba
neznámá prateta
Odkáže mi
svůj dům
Štěstí
stejně jako ruleta
Nedá na
rozum…
No, to by bylo. Aby se mi mé přání nesplnilo. Žejo? Ale ono
je potřeba mít to přání v hlavě srovnané. Musí to být opravdu něco, po čem
toužím, ale nikomu tím neublížím. Nemůžu si například vynutit lásku. Nemůžu ani
manipulovat a ovládat jiné (i když se spousta politiků o to snaží, promiňte,
teď jsem odběhla od tématu), nemůžu si bohužel přát přivolat své bližší, kteří
už jsou na druhém břehu… Nemůžu spoustu věcí! Ale sny mít mohu… Sny, které
nikomu neuškodí a mají význam jen pro mne samou. Většinou svá přání máme
uschované v zadní zásuvce svého srdce a hned tak se někomu nesvěřujeme.
Možná, těm nejbližším. Ale většinou ani to ne. Úplně nejlepší je zašít se někam
do kouta a představovat si, že jsme vyhráli v loterii. Já nesázím, ale
stejně si to představuji. Vím, je to absurdní!
Možná, že za mne chodí sázet duch svatý. Kdo ví? No, a teď si představte, že
jste vyhráli deset milionů. Co deset? Sto! A nyní to může začít. Někdo začne
stavět dům, jiný pádí do garáže Mercedesu. Jiný nakupuje dárky pro celou
rodinu. Další posílá šeky do Afriky a na další dobročinné účely. Já bych pádila
do cestovky. Jenom ještě nevím, jestli nejdřív do Japonska nebo na Bora Bora…
Možná bych to sfoukla najednou…
No, a teď mne napadá. Co kdybych vyhrála miliardu. Jó, lidé
jsou nenasytní. A mohla bych si plnit sny k snídani, k obědu i
k večeři. Nevím, nevím…. Jestli by se mi to líbilo. Jestli by mne to
bavilo. Ono je totiž něco jiného po něčem toužit, snít… a když se to vyplní
(většinou nevyplní), tak je to super… Ale plnit si přání jen lusknutím prstů…
Ne, to není ono. Je to nuda. Asi. Jednou jsem četla o miliardářské dcerce,
která chtěla v létě sníh. Tak jí ho tam házeli do zahrady
z vrtulníků… Prý…
A tak to nechme tak, jak to je. Každý ať si přeje něco, co
by ho učinilo šťastným (aspoň si to myslí) a snaží se na své přání dosáhnout. A
ať mi potom řekne, jaké to bylo. Já to udělám zrovna tak. Pak vám to také řeknu nebo napíšu… Třeba jako
seniorka Stáňa. V 85 letech si osedlala koně. To jsem fakt četla. Přála si
to celý život. A vida. Vyplnilo se jí to. Takže heslo zní: Nezoufat! Doufat!
… a znovu kousek z Nadi Urbánkové:
Snad úrok
naděje
Mě
v zimě zahřeje
Když Rivieru
znám jenom z map
Snad přijde
proměna
A
s dívkou bez věna
Teď ožení se
správný chlap…
A jaké touhy
máte vy?
Komentáře
Okomentovat