Také vám čas ubíhá tak rychle?

Jo, jo… čas je relativní veličina, jak už říkal Albert Einstein. „Pohybující se ručičky hodin nám říkají, jaký je čas. Pro naše vnímání je rychlost ručiček neměnná, avšak pro okolí relativní.“

No, a mně ten čas ubíhá strašně rychle. Je to zvláštní. Když je člověk dítě, tak mu čas ubíhá pomalu. Nemůže se dočkat narozenin, vánoc, velikonoc anebo prázdnin. Vzdychá a počítá a čas je strašně dlouhý. Také se nemůže dočkat, až vyroste, až bude velký, až si bude moci dělat, co chce (chudáček, to si jenom myslí!). Moje vnučka se už nemůže dočkat, až bude chodit do školy. Půjčuje si tašku starší sestry a žebroní, aby ji mohla nosit. I s těmi učebnicemi. Ten náklad na zádech je tak těžký, že má tašku skoro k zemi. Ale nosí ji statečně. Vypadá totiž jako školačka. Neustále se vyptává, kdy už bude duben. To půjde totiž k zápisu do školy. Čas jí prostě neutíká. Také jsem to měla tak. Později jsem se těšila, až mi bude osmnáct, a pak dvacet… V určitém věku už čas urychlovat ale nechcete. Raději byste ho nechali plynout pomaleji. Čím je člověk starší, je to ale horší. Čas již neplyne líně jako řeka, ale valí se přímo jako vodopád. Než mrknete okem, jste zase o rok starší a zase vám započne sčítání přibylých vrásek a počítání plánů, které ještě zbývají uskutečnit. Je jich hodně. Stihnete to? Chtěli byste ještě to a ono, a dočkat se toho a tamtoho… a strašně rádi byste čas zastavili. Ale je neúprosný. Někde tam na jeho konci (žádný konec nemá) čeká i váš konec. Konec vašeho bytí tady na zemi. Začínáte bilancovat a tím dáváte času najevo, že máte z něho strach. Nebo aspoň respekt.

Tento rok mi utekl zase jako voda. Přečkala jsem ho (i s malými šrámy) celkem ve zdraví. Nic převratného se nestalo. Vzpomínám, když mi bylo dvacet – třicet let, jak jsem si na konci starého roku a příchodu nového říkala: No, to je hrozné, vůbec nic převratného se nestalo. Tak možná, ten příští rok. Dnes už si to neříkám. Jsem mnohem pokornější. A děkuji času, že jsem ten rok přežila v klidu a pohodě. No, také byly drobné nehody. Ale ty přece k životu patří. Jsou jeho kořením a bez nich bychom si těch „dobrých dní“ vůbec nevážily.

Ale abych se vrátila k tomu času. Proč se nám jednou hodina zdá nekonečná a jindy krátká? Proč ty krátké přijdou vždycky, když děláme něco příjemného a zajímavého, ale když čekáme nebo se nudíme, hodina se vleče? Jak jednoduché. Když trávím čas s milovanou osobou, tak mi letí jako blázen. Naopak s nudným člověkem se čas vleče jako zpomalený film. A zase jsme u té relativity. Také třeba při sledování zajímavého filmu, přestaneme vnímat čas, a proto nám uteče rychle.

A jsem u konce mého zamyšlení nad časem. Stejně jako je u konce tento rok. 2018. Co nevidět přijde ten další. 2019. Uteče rychle nebo se bude vléct pomalu? Tak důležité to zase není. Záleží to jen a jen na nás. Co budeme dělat, s kým se budeme stýkat, z čeho se budeme radovat…

Bohužel může přinést i spoustu nepříjemných věcí. Nostradamus prý mluví o povodních a uprchlících. Baba Vanga zase předpovídá v Evropě hospodářskou krizi, v Asii tsunami a Rusko prý zasáhne meteorit. No, buďte v klidu. Všechny tyto věštby jsou nesmysl. Kolik už jsme jich slyšeli? Ani ten konec světa dle mayského kalendáře se nekonal.

Tak vám, milí přátelé, kamarádi, přejí krásný konec roku 2018 a ještě krásnější rok 2019! Máte ho ve svých rukách, tedy v rukách nejpovolanějších… A ať vám čas utíká rychle anebo pomalu, ale hlavně příjemně!!!

A co si přejete vy?