Tak to vidím já !

  Znají to téměř všichni. Potkali se, zamilovali se a věřili, že je to láska na celý život. Za nějaký čas se nestačili divit, proč si mysleli, že potkali své druhé já. Tedy toho pravého nebo pravou. A protože se tato věc dnes ví, píše se o ní, mluví se o ní, zapojuje se často do výběru partnera mozek. Někdo se snaží zaměřit na povahové rysy svého protějšku, na jeho způsob života, na jeho zájmy. Jiný zase urputně studuje znamení zvěrokruhu a na základě zjištění, že Beran a Ryby se k sobě vůbec nehodí, vyhodnotí svůj vztah jako neperspektivní. Natož pak Panna a Vodnář. Ti dva už vůbec ne! No, málo platné. Ani rozum, ani měsíční znamení nezabrání zamilovanosti. Jakmile vás tato dáma potká (myslím tím zamilovanost) jde vše stranou. Svět se zabarví do růžova, tělo začne produkovat dopamin, oxytocin či adrenalin a jeden se nestačí divit, čeho všeho je schopen pro svou lásku udělat. Třeba přenést hory nebo přeplavat oceán. Amor tam někde na obláčku vystřeluje šípy a pobaveně zírá n...

  Všechno to začalo mými patnáctými narozeninami. Nebo spíše po nich. Ve škole nám tehdy slavnostně předávali občanské průkazy. Tak se to totiž v minulosti dělávalo. Na samotný průběh tehdejší slavnostní akce si nevzpomínám. Ale o to ani nejde. Jde o chvíli, kdy jsem tu červenou knížečku otevřela a se zvědavostí se zahleděla na stránku, kde byli zapsaní mí rodiče.  „Mám tady chybu,“ vypadlo ze mě, když jsem v kolonce otce uviděla místo jména mého táty úplně cizí jméno. Příslušník se zarazil, ale vzápětí mě ubezpečil, že je to tak správně. A poté dodal, že se mám zeptat doma. Běžela jsem domů jako o závod a hned mezi dveřmi křičela: „Mám v občance místo táty úplně cizího chlapa!“ Máma i s tátou se zarazili, babička, která tenkrát bydlela s námi, sklopila oči a sestra je naopak vykulila zvědavostí. „Je načase ti říct pravdu,“ řekla máma. A tak jsem se dozvěděla, že můj táta vlastně můj táta není, ale že mě od jednoho roku vychovával a pro mě tím tátou by...

  Když se procházíte známým krajem, navštěvujete hrady a zámky, tajuplná místa, tak tam všude narazíte na legendy a pověsti. Vždyť už Alois Jirásek se nechal inspirovat pověstmi a pod názvem Staré pověsti české se úplně všem vybaví pověst o našem praotci Čechovi. Někoho z nás napadne kacířská myšlenka, že měl náš praotec zamířit více k jihu, abychom i my si mohli více užívat slunko a hlavně moře. Jó, to by se líbilo i mně. Ale co naplat zakotvil ve středu Evropy, a když se to vezme kolem a kolem, tak to také není zas tak špatné. Dějiny světa, lidstva, kultur a národů byly od pradávna předávány ústní formou z generace na generaci právě v podobě pověstí, bájí a legend. Nemůžu si pomoct, ale v duchu vidím původní praobyvatele, jak se zraky upřenými a pusou otevřenou hledí na vypravěče. Jak ho museli uctívat, když tohle všechno znal. Tam odtud asi pramení i vznik prvních pohádek a kdo by je neměl rád, že? Zrovna tak řecké báje a mýty o bozích, kteří měli úpln...

  Pokud si všimnete, že má Pavel nebo Pavlína pod okem nebo na rameni modřinu, hned vás napadne myšlenka: „Co se mu asi stalo? Uhodil se? Nebo ho někdo napadl?“ Prostě modřina nebo nějaký jiný šrám na viditelném místě je nepřehlédnutelná. Jestli si ji uvedený člověk způsobil sám nebo byla zapříčiněna cizí vinou, vyjde časem na povrch. Tedy většinou. Jednoduše řečeno projevy fyzického násilí jsou vidět. Zatímco rány na duši vidět nejsou, ale bolí stejně. A navíc. Psychické zneužívání často nebývá tak okaté a leckdy to nepozná ani sama oběť. Že vás milující partner často (ne-li denně) očekává před zaměstnáním? Hm, jak milé. Vyptává se, co jste celý den dělali, kde jste byli a s kým? Je úžasný. Má o mě takový zájem. Jenže! Je tomu opravdu tak? Nechce vás náhodou jen pro sebe? Vyvádí, pokud se vám nemůže dovolat? Dělá scény, pokud vyrazíte večer bez něj/ní jen s přáteli? S kolegy z práce? To není zrovna partnerský přístup. Nebo alespoň ne zdravý. Řekla bych to slůvk...

  „Mám kamaráda, kterému mohu říct úplně všechno“, říká Milena. To samé tvrdí i Pavel, že si s Barborou rozumí víc než s kamarády. No, nevím. Nějak se mi to nezdá. Obávám se, že z jedné strany tam může být vždycky něco víc. Třeba naděje, že se přátelství promění v něco jiného. A vůbec! Lidé na čistý vztah mezi mužem a ženou příliš nevěří. Všimněte si, že pokud jste single a vyrazíte do společnosti s opačným protějškem, hned se v zákulisí probírá, kdože ten dotyčný je. „Kamarád? Ty tomu věříš?“ Kroutí hlavami všudypřítomné klevetnice. Jednoduše na vztah čistý jako studánka věří málokdo. A přece prý kamarádství mezi opačným pohlavím existuje. Jen je potřeba se v takovém přátelství pohybovat trochu jinak než v kamarádství mezi samotnými děvčaty nebo kluky. Jako první věc, kterou je třeba udělat hned na začátku, je si vše vyjasnit. Na rovinu si říct, že máte partnera nebo že je vám fajn samotné, samotnému. Nevzbuzujte v někom plané naděje a nev...

  Určitě jich také pár znáte. „Nováčkovou? Tu zpěvačku? Tu já velice dobře znám. O té bych ti mohla vyprávět! Primáře Stehlíka? Jé, to je můj kamarád, operoval celou naši rodinu.“ Vytahuje se jedna vaše známá. A když vám pak osud dotyčnou zpěvačku nebo primáře přihraje do cesty a vy se na svou známou zeptáte, abyste si udělala u zpěvačky nebo primáře oko, jen udiveně zakroutí hlavou. „Tu bych jako měla/měl znát? Vážně si nevzpomínám.“ No, ve skutečnosti to bylo totiž takhle. Vaše známá byla na jedné akci, kde dotyčná zpěvačka zpívala a ona s ní prohodila několik slov. Pro ni to znamenalo, že se hned všude vychloubala, koho všeho nezná, ale pro Nováčkovou to byla jedna ze sta ne-li rovnou miliónu. Zrovna tak to bylo s primářem. No, nevím, čím to je, že se lidé tak rádi chlubí, s kým vším se znají. A tak mají na svém kontě známé zpěváky, herce, spisovatele, lékaře a dokonce i politiky. Já osobně jakmile zaslechnu „jó toho, toho já velmi dobře znám“ nebo „to je můj do...

  Fenoménem posledních padesáti let jsou výlety. Práce v domácnosti díky technologiím ubývá a ani v kuchyni netrávíme už celé dopoledne jako naše babičky. Tím více času máme sami pro sebe a své blízké. A tak hurá, můžeme někam vyrazit! Dokonce i chataři a chalupáři se dají zlákat k občasným výletům. Zbývá už jen zvolit kam. Vybírat můžeme dle chuti, bloumat můžeme u nás doma nebo si i zaletět k sousedům. A pokud zvolíme domácí prostředí, vybíráme mezi přírodou nebo památkami. Nebo kombinací obou. A tak i my, Pražáci, sledujeme co nového v okolí a oči zabořené do jízdních řádů hledají spojení i na delší tratě. Ale někdy ty největší krásy jsou právě nedaleko. Co takhle vyrazit do pražské Šárky? Šárecké údolí je údolí Šáreckého potoka v Praze na území Liboce, Vokovic a Dejvic. Má několik částí, a to Divokou Šárku, Tichou Šárku, Dolní Šárku a Horní Šárku. Začala bych Šárkou Divokou. Kde se vzal samotný název, není pochyb. Ani nemusíte studovat Staré pově...