Hodíme se k sobě, miláčku?
Znají to téměř všichni. Potkali se, zamilovali se a věřili, že je to láska na celý život. Za nějaký čas se nestačili divit, proč si mysleli, že potkali své druhé já. Tedy toho pravého nebo pravou. A protože se tato věc dnes ví, píše se o ní, mluví se o ní, zapojuje se často do výběru partnera mozek. Někdo se snaží zaměřit na povahové rysy svého protějšku, na jeho způsob života, na jeho zájmy. Jiný zase urputně studuje znamení zvěrokruhu a na základě zjištění, že Beran a Ryby se k sobě vůbec nehodí, vyhodnotí svůj vztah jako neperspektivní. Natož pak Panna a Vodnář. Ti dva už vůbec ne!
No, málo platné. Ani rozum, ani měsíční znamení nezabrání zamilovanosti. Jakmile vás tato dáma potká (myslím tím zamilovanost) jde vše stranou. Svět se zabarví do růžova, tělo začne produkovat dopamin, oxytocin či adrenalin a jeden se nestačí divit, čeho všeho je schopen pro svou lásku udělat. Třeba přenést hory nebo přeplavat oceán. Amor tam někde na obláčku vystřeluje šípy a pobaveně zírá na to divadlo dole. Jo, jo, láska je chemie. Nezní to příliš romanticky, ale je to prostý fakt. Láska tudíž není nadpřirozený jev ani důsledek Amorovy dobré trefy, ale přírodou dobře promyšlený biologický proces. Ale dost chemického poučování o testosteronu a estrogenu. Co se stane, když si ty růžové brýle sundáme nebo nedopatřením spadnou? No, občas se dotyční nestačí divit.
Mám přátele. Jeden manželský pár. Mám je ráda, ale na návštěvu k nim už nechodím. Pro mě je to zbytečný stres. Sedím v jejich obýváku s ní, on je vedle v pokoji u počítače. „Takhle tráví celé dny,“ stěžuje si Petra. „Nevidíme se už ani u snídaně. Když snídám já, on spí,“ dodává. Pak mi jde udělat kafe a vtom strčí hlavu do obýváku Pavel. Rozhlédne se, jestli není někde Petra přece jen schovaná a řekne: „Je to hrozná ženská, ty její řeči se už nedají poslouchat… Ach jo,“ a mávne významně rukou. Vzápětí už prchá do svého bezpečí. Tedy k počítači. Petra nese kafe a pokračuje: „Tuhle jsem se dívala na svůj oblíbený seriál a on vyšel ze svého doupěte a schválně si stoupl před televizi, abych se nemohla dívat… Když jsem mu řekla, aby uhnul, tak mi odpověděl, že to stejně běží každý den… Jednou ho vážně praštím… Je to jen otázka času…“ Řeknu vám, že už asi chápete, proč k nim na návštěvu nechodím. Mám z toho blbou náladu a večer se mi špatně spí. Myšlenky, které ke mně přicházejí stále dokola, mi pokládají stejnou otázku. Proč spolu tedy jsou, když se tak nesnáší?
Proto je asi dobré už na začátku vztahu všímat si signálů, které by nás měly zřejmě varovat, že tenhle vztah asi nevyjde. Sem patří bezesporu odlišná energie. Máte rádi klid a bezpečí domova? Se sklenkou vína a dobrým filmem? Jeho nebo jí naopak přitahuje dobrodružství? Má v koutě neustále připravený batoh na cesty a pořád něco vymýšlí a podniká? Jistě, na začátku vztahu, tedy ve fázi zamilovanosti, toho druhého obdivujeme právě pro tu jeho odlišnost. Ale později je to iritující.
Nebo se díváte na svět odlišnýma očima? Až opadne první euforie, může se váš vztah změnit v jeden velký názorový střet, který nejspíš nikam nepovede. Vstáváte brzy a druhý naopak dopoledne vyspává? Máte každý úplně jiný režim, a tak postupně stále méně času spolu strávíte. Milujete psy a ona se jich bojí? Chcete žít ve městě, nejlépe v centru a on na chaloupce u lesa? Chcete tři děti a on maximálně jedno? Hlavně si neříkejte, že toho druhého změníte k obrazu svému. Nezměníte! Naopak… Časem se jeden v takovém vztahu začne dusit a utíkat.
Ano, protiklady se přitahují. Ale pro dlouhé spolužití to není. Lepší je mít vedle sebe někoho, kdo se nám podobá. Kdo nadšeně kývne na nabídku odcestovat do Argentiny na tři měsíce, kterou jste pronesla vy nebo on. Kdo zajásá, když vyslovíte slovo štěně a druhý hned začne vyhledávat nejbližší útulky. Kdo s vámi diskutuje o posledním filmu nebo vám koupí k narozeninám let balonem. Slyšel totiž nedávno, jak o tom vyprávíte své přítelkyni. Nedávno vyprávěl manžel jedné mé známé, že hráli ve společnosti takovou hru. Naházeli všechny dámské boty doprostřed místnosti a manželé měli vyhledat obuv své manželky. Víte, jak to dopadlo? No, tak půl napůl. Nechci tím tvrdit, že to něco znamená, i když…
A proto na závěr zase jeden citát. Je od Alfreda Adlera, rakouského lékaře a psychologa židovského původu: „Následuj své srdce, ale nezapomeň si s sebou vzít i svůj mozek.“
A jak to vidíte vy?
Dlouho jsem si říkal, že ta otázka hodíme se k sobě je hlavně o tom, že toho zkusím co nejvíc a prostě najdu. A že jsem toho vyzkoušel fakt hodně. Jednu dobu jsem chodil i na tantra masáže, kde jsem našel zalíbení v masérkách. Ale nakonec člověk stejně potká tu pravou, respektive toho pravého. No, prostě až potkáte ten pravý protějšek, tak to poznáte. To mi věřte. :)
OdpovědětVymazat