Tak to vidím já !

  „S Emilem bylo veselo, životem jsme se prochechtali“, řekla kdysi Dana Zátopková. A to mě fakt zaujalo. Je to určitě lepší než se životem probrečet. Nebo prosmutnit. Nebo… Já vím, ono se to řekne. Ale zase tak těžké to není. Stačí nebrat život tak vážně, a hlavně ne sebe. Důležitou roli hraje humor. Jenže s tím se musí člověk narodit. Jsou lidé, kteří udělají z každé složité situace srandu a zase ti druzí, kteří ve všem vidí drama. Hezky se to říká, hezky se to píše, ale žít podle tohoto návodu někomu prostě nejde. Sklon brát se občas příliš vážně je součástí lidské povahy. Vždyť je život přece tak těžký, slyšíte občas od těchto lidí. No, je. Ale proč ho občas nezlehčit? Ten, kdo vidí ve všem jen negativitu, se pozná hned. Věčně nabručený, zamračený a mrzutý. Tyto osoby vypadají tak, jakoby na jejich bedrech visela celá tíha světa. Samozřejmě tomu tak není, ale zkuste jim to říct. Protáhnou obličej ještě víc a odpoví: „Vy nevíte nic a všechno zlehčujete. Ona to není ž...

Každý si myslí, že to ví. Ale představuje si ji nějak jinak. Někomu stačí méně, někdo má na ni nároky vyšší. Když se pokusíme definici lásky vyhledat (představte si, že existuje), píše se tam asi toto: „Láska je soubor emocí a chování charakterizovaných intimitou, vášní a oddaností. Zahrnuje péči, blízkost, ochranu, přitažlivost, náklonnost a důvěru. Může mít různou intenzitu a může se měnit v průběhu času.“ Tak dobrá. Že jde o soubor emocí, které tryská z nás samých, je celkem jasné. Také vášeň a oddanost zejména na počátku je zřejmá. Kudy chodím, tudy myslím na milovanou osobu, že zapomínám i jíst a pít. A tou další fází, kterou bych si s vaším dovolením pozvedla na piedestal je péče, ochrana a důvěra. Zdá se mi totiž, že právě tyto vlastnosti opravdovou lásku charakterizují. Možná si řeknete, že definovat lásku je hloupost. Možná. Ta tu buď je, nebo není. Jenže jak ji poznat? Jde o skutečnou náklonnost a má cenu věnovat veškerou svou energii do tohoto vztahu nebo j...

  Svíčkovou nebo radši řízeček? Či jste si oblíbili italskou kuchyni a na těstoviny nedáte dopustit? Hm, dobrá. Jiný radši suši nebo nějakou exotiku. Prostě chutě jsou různé a každý z nás si pochutná na něčem úplně jiném. Já mám třeba ráda ryby, tedy ty bez kostí. Úplně nejradši mořské. Moje kamarádka vše co voní mořem, nevezme do pusy. Tak vidíte, někomu moře voní, jinému páchne. A třeba takový vegetarián vyloučil ze svého jídelníčku maso. Jestli ho k tomu vede láska k živým tvorům nebo jeho chuťovým pohárkům maso nejede, to nevím. Možná od všeho trochu. Já je chápu, také bych žádné zvíře nezabila. A když si pomyslím, že naše babičky na venkově se zabíjením zvířat neměly žádný problém, naskočí mi husí kůže. Inu, časy se mění. Také jsem zjistila, že nejvíce lidí miluje sladké. Dorty, koláče, vánočky, bábovky, sušenky… Věci, které já nejím. Ne, že by úplně. Občas si zobnu. Ale jen sem tam a opravdu maloučko. Nedělám to kvůli linii, to vůbec ne. Sladké mi nechutná. Z...

  Rok se s rokem sešel a už tu máme další, jak si vždy povzdechla moje babička. Ta už tu není, ale já tuto větu šířím dál. Ano, je to tak vážení. Za chvíli vstoupíme do dalšího roku a za tím minulým se jen málokdo ohlédne. „Hlavně sundej prádlo,“ nabádala mě máma. A tak vím, že na Nový rok by člověk neměl prát ani věšet prádlo a taky se dle toho patřičně zařídím. I moje dcera už to převzala. Věšení prádla může přivolat neštěstí či dokonce smrt některého člena rodiny. A na to si musí kdekdo dávat pozor. Těch zvyků je samozřejmě přehršel. Jsou taková ta základní, pak se liší kraj od kraje, země od země.  Připomenu tedy některé. V žádném případě se nehádejte. To si radši zamkněte pusu na zámek. Nebo rovnou na dva. Nemusí se to totiž nevyplatit. Hádka by se mohla protáhnout na celý příští rok. Na to nezapomeňte. Usmívejte se, říkejte samé pěkné věci a tak to zůstane celé příští období. Kdo nevěří, ať to aspoň zkusí. Také zametání se nedoporučuje. Vymetete štěstí z d...

  Bóže můj, nedávno jsem se vítala s bratříčkem Lednem 2024 a najednou přijde bratr Leden znova. I když s jiným letopočtem. Neuvěřitelné! Čas letí fakt jako splašený a já bych ho ráda zastavila. A určitě nejsem sama. Zejména ten starší ročník by rád udělal stopku, ale je to marné, marné, marné… Každý z nás si určitě ještě pamatuje třeba vánoce s rodiči, první kamarády a spolužáky a najednou už někteří ani nejsou. Teprve tehdy si uvědomí, že bytí na tomto světě je krátké. Příliš. Pokud je člověku dvacet, třicet, ale i čtyřicet let, tak si ani čas neuvědomí. Věci může odkládat, protože času je přece dost. I když někdy pádí jako splašený kůň a jindy se zase vleče jako slimák. Prostě náš osobní čas plyne různou rychlostí, která se mění podle naší nálady a zážitků. Když jsem tuhle čekala na vlak a měl hodinové zpoždění, viděla jsem rudě. Připojila jsem se ke skupince nadávající na České dráhy. Jistě, bylo to nepříjemné, ale konec světa se nekonal. Jindy se zase člo...

  Tak jsem vyběhla z nemocnice a rozhlížím se po nějaké zastávce autobusu. No vyběhla je silné slovo, spíš došourala, protože mi pořád ještě nebylo do skoku. Ale jedno jsem věděla jistě. Chci domů stejně jako mimozemšťan   E.T.   Jenže, kterým autobusem a ze které zastávky? Náhle vidím paní s pejskem, a tak volím nejjednodušší řešení. Ptám se, jak se dostanu tam a tam. Usměje se a odpoví: „To bude nejlepší stočtyřicítkou. Jé, a tamhle se zrovna rozjíždí,“ dodá. „To se nedá nic dělat,“ odvětím, „počkám na další.“ Jenže paní popoběhla před autobus, zamávala na řidiče a prakticky ho zastavila. „Ták, a teď můžete nastoupit.“ Na rozloučenou mi zamávala a já jí ani nestačila poděkovat. Pomyslela jsem si jen jediné. Vida, i takoví jsou mezi námi… Člověk pořád jen nadává, jak jsou lidí zlí, neempatičtí, necitliví. Ano, to jistě někteří jsou. Ale existují i ti druzí a o těch se zase tak moc nemluví. Nejsou totiž moc vidět. Vždycky se nestačím divit, kolik lidí dělá ve ...

  Vyprávěl mi známý otřesnou věc. No, vyprávěl… spíš se prořekl a já se toho hned chytila. On učí v Itálii na vysoké škole, ale pochází z Bolívie. A když mi tak jednou povídal o své rodině, vypadlo z něj, že otec bil svoji ženu, tedy jeho matku. „A co jsi dělal ty a tvoji dva bratři?“ ptala jsem se. „No, když jsme byli malí kluci,“ začal váhavě, „tak nic.“ Ale když mi bylo osmnáct, chytil jsem ho za ruku a řekl: „Ode dneška dost!“ A on toho nechal. Lekl se. Dobře viděl, že jsme už dospělí a máme mnohem větší sílu než on. No dobrá, pomyslela jsem si, Jižní Amerika. Jiná země, jiný mrav… Jenže v hlavě mi to zůstalo a možná právě proto jsem začala slýchávat podobná vyprávění i ve svém okolí. Jedna moje bývalá kolegyně z práce se po patnácti letech rozvedla. Což o to, to bych ani nezaregistrovala. Ale všimla jsem si, že urputně shání nějaké bydlení. Zůstala se třemi dětmi prakticky na ulici. Její manžel si přivedl do společného domu novou partnerku a suše jí ...