Co rádi jíte?

 Svíčkovou nebo radši řízeček? Či jste si oblíbili italskou kuchyni a na těstoviny nedáte dopustit? Hm, dobrá. Jiný radši suši nebo nějakou exotiku. Prostě chutě jsou různé a každý z nás si pochutná na něčem úplně jiném. Já mám třeba ráda ryby, tedy ty bez kostí. Úplně nejradši mořské. Moje kamarádka vše co voní mořem, nevezme do pusy. Tak vidíte, někomu moře voní, jinému páchne. A třeba takový vegetarián vyloučil ze svého jídelníčku maso. Jestli ho k tomu vede láska k živým tvorům nebo jeho chuťovým pohárkům maso nejede, to nevím. Možná od všeho trochu. Já je chápu, také bych žádné zvíře nezabila. A když si pomyslím, že naše babičky na venkově se zabíjením zvířat neměly žádný problém, naskočí mi husí kůže. Inu, časy se mění.

Také jsem zjistila, že nejvíce lidí miluje sladké. Dorty, koláče, vánočky, bábovky, sušenky… Věci, které já nejím. Ne, že by úplně. Občas si zobnu. Ale jen sem tam a opravdu maloučko. Nedělám to kvůli linii, to vůbec ne. Sladké mi nechutná. Zaplácne mi žaludek, ten ztěžkne a žádný zážitek z požití sladkosti se nekoná. Šťastná to žena, říká moje kamarádka. Já si k večernímu filmu otevřu kyselé okurky nebo zelí a tetelím se blahem. Ale i tam je cukr, jenže ta kyselá chuť ho přebije. Víte vůbec, jak vzniklo slovo bonbon? Představte si, že na francouzském královském dvoře. Základem je slovíčko „bon“, což znamená dobrý. Děti byly cukrovím tak nadšené, že volaly: „ Bon! Bon!“, tedy zdvojeně, a tak nám vznikl bonbon. No, než pokročím od cukroví dál, chtěla bych popřát dobrou chuť všem milovníkům sladkého, protože nyní v čase vánočním se mohou „přetláskat“, jak by řekla moje babi.

Někdo rád tradiční českou kuchyni. Řekla bych, že hlavním důvodem je, že je na ni od malička zvyklý. Pokud vaše maminka vyvářela svíčkovou, kuře na paprice a různé guláše s knedlíkem nebo vepřo- knedlo-zélo, pravděpodobně si takovéto krmě budete užívat celý život. Já vepřo-knedlo-zélo nejím už od dětství, bývalo u nás ob každou neděli a opravdu jsem mu nepřišla nikdy na chuť. Já jsem omáčková a polívková. Ty mohu vždycky a nikdy mě nezklamou. Knedlíky si dám jen příležitostně, raději mám rýži a úplně nejraději těstoviny. Velmi mi chutná italská a francouzská kuchyně. Mňam! To si vždycky i přidám. Zato exotika mě neoslovila. To víte, že jsem ji ochutnala. Čínskou kuchyni v Číně, thajskou v Thajsku, prostě, všude kam jsem zavítala, jsem se místní kuchyni nevyhýbala, naopak. Zkusit se má všechno.

Další věc, kterou nemusím, jsou hamburgery. Asi to souvisí s tím, že moc nejím pečivo. Ne, že bych ho nejedla vůbec. Chleba a sem tam nějakou celozrnnou housku si dám, ale jen jako přílohu k šunce nebo sýru, to abych nejedla pořád dokola ty těstoviny. Chutnají mi též saláty, baštím je skoro ke každému jídlu a někdy mi stačí i k večeři. Každý máme nejen různé chutě, ale také sníme různé množství potravin. Fakt nestačím někdy zírat, co všechno někteří lidé spořádají. Máme v rodině také takového jedlíka. Když se posadí k jídlu, přestává mluvit, přestože normálně pusu chvíli nezavře. Jíst je pro něj takový zážitek, že ani nedutá. Jí a jí a jí… jako Otesánek ale není. Je štíhlý, skoro až hubený. Ten se má! Jeho metabolismus je skvělý. Asi. Ale stejně mi leze na nervy. Jen, co sní své jídlo, už pokoukává do ostatních talířů a úlisně se nabízí, že to teda dojí, pokud už nemůžeme. „Já můžu,“ prohlašuji rozhorčeně a bráním svůj talíř zuby nehty. „Jen potřebuji čas,“ dodávám. Tuhle mě to v restauraci tak naštvalo, že jsem požádala číšníka, aby mi zbytek zabalil domů. Zítra budu mít oběd, možná i večeři, pomyslela jsem si. Můj milý bratranec neskrýval své zklamání a při procházce neustále pokukoval po mé tašce. Nakonec to vyřešit párkem s chlebem a hořčicí u stánku.

Určitě se vám také stalo, že sedíte v kanceláři u počítače a najednou vás přepadne neodolatelná chuť na čokoládu nebo něco jiného. Musíte vstát a jít si ji koupit. V tomto případě vás možná nehoní mlsná, ale tělu něco chybí. Nějaká konkrétní látka, kterou náš organismus potřebuje. To je ten lepší případ. Někdy ovšem jíme ze stresu, ze smutku, z nějakého psychologického důvodu. Naštval náš šéf? Manžel? Potomek? Zajím to čokoládou nebo věnečkem se šlehačkou. Naše tělo to nevyžaduje, ale naše mysl ano. Zbavujeme se tak napětí. Na to bych si dala pozor. Je to návykové a jak víme, každého návyku je těžké se zbavit. Konzumace sladkého dokáže nárazově prudce zvednout hladinu serotoninu, a jak víme, tento hormon odpovídá za regulování nálady. Což je také důvod, proč se po konzumaci sladkostí cítíme tak dobře. Podobné je to s alkoholem. Ten v mozku uvolňuje endorfiny, které jsou známy jako hormony štěstí. Proto se cítíme uvolněni a spokojení.

No, a na závěr. Jezme každý to, co nám chutná. Ale jak praví moudré rčení – jez do polosyta, pij do polopita, budeš živ dlouhá léta. I teď o čase vánočním to platí. „Patrně jediný způsob, jak si zachovat zdraví, je jíst, co ti nechutná, pít, co se ti oškliví, a dělat, co se ti nechce.“ – Mark Twain, americký spisovatel. Asi na tom něco bude, ale život máme jenom jeden, že? Takže, promiňte Marku, tím se asi řídit nebudeme.

A jak to máte s chutěmi vy?