Co je to láska?

Každý si myslí, že to ví. Ale představuje si ji nějak jinak. Někomu stačí méně, někdo má na ni nároky vyšší. Když se pokusíme definici lásky vyhledat (představte si, že existuje), píše se tam asi toto: „Láska je soubor emocí a chování charakterizovaných intimitou, vášní a oddaností. Zahrnuje péči, blízkost, ochranu, přitažlivost, náklonnost a důvěru. Může mít různou intenzitu a může se měnit v průběhu času.“ Tak dobrá. Že jde o soubor emocí, které tryská z nás samých, je celkem jasné. Také vášeň a oddanost zejména na počátku je zřejmá. Kudy chodím, tudy myslím na milovanou osobu, že zapomínám i jíst a pít. A tou další fází, kterou bych si s vaším dovolením pozvedla na piedestal je péče, ochrana a důvěra. Zdá se mi totiž, že právě tyto vlastnosti opravdovou lásku charakterizují.

Možná si řeknete, že definovat lásku je hloupost. Možná. Ta tu buď je, nebo není. Jenže jak ji poznat? Jde o skutečnou náklonnost a má cenu věnovat veškerou svou energii do tohoto vztahu nebo jde jen o ztrátu času? Láska by totiž měla být opětovaná. Pokud tomu tak není a jedna strana jen bere, místo, aby též dávala, tak to někde skřípe. Nemyslím samozřejmě jen materiální věci, ale hlavně tu ochranu a péči. I když samozřejmě dárky k lásce patří. Vyjadřuji tím totiž, že si dotyčné osoby vážím a hlavně, že na ni myslím. Proto taková slova jako „já bych od něj stejně kytku nechtěla“ neberu. Chtěla, ale pokud to přiznám kamarádce, tak shodím náš vztah.

Tak a teď od začátku. Na prvním místě stojí většinou fyzická láska. Každý máme úplně jiné představy o svém protějšku a tak nepodceňujme fyzickou přitažlivost. Ta je prvotním impulsem k tomu, abychom s druhým navázali vztah. Jenže! Každá taková přitažlivost vyprchá. To je prostě pravda. A vztahy založené pouze na tomto citu skončí v koši. Je třeba posunout se dále. A tak jsme u bodu dva. A to je láska romantická. Cit, který se rodí tehdy, kdy s druhým zažíváte něco významného nebo prostě milého. Třeba spolu připravujete oběd a při krájení zeleniny si zatančíte v kuchyni polonézu. Nebo při společném obědě si v pauze na hlavní jídlo vystřihnete valčík. Ani nevíte, jak vám bude pokrm dvojnásobně chutnat. Mluvím z vlastní zkušenosti. Úplně se rozplyne na jazyku. Ano, romantická chvíle přetaví zamilovanost v lásku. Fyzická přitažlivost se mění v zájem o osobnost a život toho druhého.

A dostali jsme se ke třetí fázi, což je společná láska. Ta je založena na respektu a úctě k druhému a také na pocitu bezpečí. Jedině tak poznáte, že tomu druhému na vás záleží. Pokud jste uvízli někde na bodu jedna, tak to dobré není. Cožpak je možné vážit si někoho, koho za jeho zády podvádím, lžu mu a vlastně ho využívám? Ale přiznat si to, je hodně těžké, že? Nelhat si do vlastní kapsy je totiž nejtěžší. Ale jedině to nám pomůže si svoji situaci uvědomit a napravit. I když někdy brutálně. Teda hledat, kde nechat tesař díru. Utéci. Případně si zacpat uši, abychom neslyšeli sliby, že já už … Vězte, sliby jsou chyby. Tedy u někoho, kdo z fáze jedna nechce postoupit dál. A konečně poslední bod. Láska dokonalá. Já vím, řekněte si, ta přece neexistuje. To je jen ideál. Ale ano. Existuje. Jen ne každému se ji podaří zažít. Dokonalá láska vám umožňuje žít vedle druhého svobodně, protože víte, že vás respektuje a že vás nebude soudit.

Dokonalá láska ale není jen láskou k partnerovi, ale i k dětem, ke zvířatům, k ostatním lidem, ba i k Bohu. Je to nesobecký druh lásky, kterou dáváte, aniž byste čekali něco zpátky. Každý z lidských bytostí sní o lásce s velkým L. Ta se fakt koupit nedá. I když jsem slyšela názor, že koupit se dá všechno. Jen musíš znát cenu. Tak nevím. O tom bych polemizovat nechtěla. Ale jedním jsem si jistá. Nejde o poslední fázi lásky, tedy tu skutečnou.

O lásce se zpívá snad v každé písni. Tedy skoro. Byly natočeny stovky filmů, a proto se každý rok těšíme znovu a znovu na film Láska nebeská a jiná díla. Vždy nás to pohladí po duši, sem tam zamáčkneme slzu nebo se bezděky usmíváme nad šťastným koncem.

„V životě je jen jedno štěstí – milovat a být milován.“ – George Sand, francouzská spisovatelka. A protože těch citátů o lásce je jak vody v oceánu, tak si vypůjčím ještě dva. „Za jednu minutu člověk pozná, zda se mu někdo líbí, za hodinu pozná, zda by jej dokázal mít rád či milovat, za jeden den zjistí, jestli by s tou osobou dokázal strávit celý život… ale poté trvá celý život, než na tu osobu zapomene.“ Tak to byl Honoré De Balzac, taktéž Francouz a do třetice všeho dobrého Jean Jacques Rousseau: „Je třeba být si trochu podobní, abychom si rozuměli, ale trochu rozdílní, abychom se milovali.“

A tečka. I když Jaroslava Vrchlického si neodpustím:

 „Za trochu lásky šel bych světa kraj

Šel s hlavou odkrytou a šel bych bosý

Šel v ledu, ale v duši věčný máj

Šel vichřicí, však slyšel zpívat kosy

Šel pouští a měl v srdci perly rosy…“

 

Však to známe všichni, že? A jak to vidíte vy?