Život je příliš krátký…

 Bóže můj, nedávno jsem se vítala s bratříčkem Lednem 2024 a najednou přijde bratr Leden znova. I když s jiným letopočtem. Neuvěřitelné! Čas letí fakt jako splašený a já bych ho ráda zastavila. A určitě nejsem sama. Zejména ten starší ročník by rád udělal stopku, ale je to marné, marné, marné… Každý z nás si určitě ještě pamatuje třeba vánoce s rodiči, první kamarády a spolužáky a najednou už někteří ani nejsou. Teprve tehdy si uvědomí, že bytí na tomto světě je krátké. Příliš.

Pokud je člověku dvacet, třicet, ale i čtyřicet let, tak si ani čas neuvědomí. Věci může odkládat, protože času je přece dost. I když někdy pádí jako splašený kůň a jindy se zase vleče jako slimák. Prostě náš osobní čas plyne různou rychlostí, která se mění podle naší nálady a zážitků. Když jsem tuhle čekala na vlak a měl hodinové zpoždění, viděla jsem rudě. Připojila jsem se ke skupince nadávající na České dráhy. Jistě, bylo to nepříjemné, ale konec světa se nekonal. Jindy se zase člověk nemůže dočkat jara, nebo až odletí někam na vysněnou dovolenou.

Ale ať je to, jak je to, doba nám tady vyměřená dlouhá není. Mluvila jsem s jednou pečovatelkou, která pracuje v domě pro seniory. Jedna klientka jí řekla: „ To snad není možný, mojí dceři bude šedesát let! Nedávno jsem si ji nesla z porodnice.“ V podstatě se lidé starší padesáti let shodnou na tom, že život uteče, ani neví jak. A v podstatě je fuk, jestli byli aktivní nebo ne. Jasně, ti aktivnější mají více vzpomínek a zážitků. A ty samozřejmě zahřejí. Jenže člověk by potřeboval asi tak tři životy, aby přečetl, viděl a zažil vše, co by si přál. A ještě ke všemu nikdo z nás neví, jak dlouhý čas tady máme vyměřený, kdy a kde si pro nás ta dáma s kosou přijde.

Pravda je, že ale časem člověk zmoudří. Ani se o to nemusí moc snažit. Jsou to zkušenosti, které mu dovolí procitnout. A tak už časem příliš neplýtvá. Nestresuje se blbostmi, vymazává lidi, kteří mu nic nedávají, a naopak se víc usmívá a v duchu si myslí – však vy na to také jednou přijdete. I když to také není úplně pravda. Jsou lidé, kteří nezmoudří nikdy. Nebo spíše nechtějí. To jsou ti, kteří se na svět mračí od rána do večera, každého kritizují a vidí všude jen samé nedostatky. Znám lidi, kteří vycestovali do vytouženého města, a když se vrátili, tak mi sdělili: „Všude jsou jen odpadky, špína a davy lidí.“ No, pomyslím si tak seď radši na zadku doma, protože někdo jiný viděl zase úplně něco jiného. Krásné stavby, dobré jídlo, a sice město plné lidí, ale ti se mu snažili pomoci najít cestu třeba k zámku. Člověka nepředěláte. Všechno máme ve své hlavě. To, jak vidíme svět, své blízké i neblízké a pokud chceme něco změnit, můžeme to udělat. Přeprogramovat se. Stojí to za to. Ono je něco jiného prožít život se kyselým obličejem nebo si ho radostně užívat. Ano, někdy jsou to okolnosti nebo smutné události, které nás zaženou do kouta, ale většinou máme právo volby. Změnit určité věci někdy nejde, ale jde změnit postoj k nim.

Čas je relativní, že pane Einsteine? Pětileté dítě se nemůže dočkat, až přijde Ježíšek a neustále otravuje: „Tak kdy už bude konečně ten prosinec?“ Jeho šedesátiletá babička si jen povzdychne: „To už je zase listopad? Ach jo, za chvilku budou vánoce a já budu zase o tok starší.“ Moc dobře si pamatuji, jak jsme si s kolegyní dobíraly šéfovou, které bylo hodně před padesát. A blik, náhle jsme na jejím místě. Možná díky umu kadeřníků a kosmetiček vypadáme o chlup lépe, ale čas stejně nezastavíme. S botoxem i bez něj. Ale že by byl život spravedlivý? To teda není. Někdo žije do stovky, jiný má vyměřeno pár let. Štve mě to, ale čarodějka nejsem. Nakonec to musíme přijmout.

A tak filozofové nad tím filozofují, psychologové řeší, básníci píšou básně a čas si stejně dělá to, co chce. A tak si stále více říkám: „Holka, podívej, jak je venku krásně.“ No, ne vždycky. Dneska zrovna prší a obloha je plná mraků a šedivá jak myš. Ale i tak je fajn tady být. Topení topí a rozečtená knížka mě zve další kapitolou. Už se nemůžu dočkat, jak to dopadne. A pak také zavolá kamarádka a probereme i to, co se probrat nedá. A pak už jen s povzdechem konstatujeme: „Jsme my to ale holky moudré!“

„Není nám přidělen krátký život, ale sami si jej zkracujeme. Není pravda, že máme příliš málo času, ale že ho příliš mnoho promarníme.“ – Seneca, římský filozof.

A jak to vidíte vy?