Tak to vidím já !

  Určitě jste už také slyšeli o sporech ohledně dědictví. Někdy to jde tak daleko, že nastane nenávist až za hrob. Je to stejně zvláštní. Za života maminky se sourozenci milovali, no jasně, občas si vyměnili názory na rodinu, politiku a společnost. Ale to bylo asi tak všechno. Jinak život šel dál a na maminčiny buchty s povidly se jezdilo pořád. Jenže, máma zemřela, táta už před lety a zármutek vystřídaly hádky, komu připadne barák, komu peníze, komu chalupa. No hrůza! „Hele, ty jsi na mámu v poslední době kašlal,“ pronese Vašek a Jarmila se hned přidá. „Nejvíc jsem se o mámu starala já, jezdila každý víkend jak divá, tak barák je můj a basta fidli.“ A pokud se nedohodnou, nastane bitva právníků, kdo z koho. Po léta relativně stabilní vztahy v rodině dědictví rozvrátí a promění v mezilidské peklo. Přetřásají se prastaré křivdy, dokonce se vynese i to, že Jardovi v dětství rodiče nadržovali a na Blážu kašlali. Olej do ohně navíc mnohdy přilévají manže...

  V podstatě vám nic vážného není. Sice kašlete a místy máte pocit, že vyplivnete plíce, teplota mírně stoupá a z nosu vám teče rýma. Nic, na co se umírá. A přece. Dnes večer jste měli jít do kina, ale vážně nemáte náladu. Zaprvé je to kašlání vážně vysilující a někdo by vás mohl z kina vyhodit a i síla se vám kamsi pomalu a jistě vytrácí. Nemáte chuť do ničeho a jedině vidina horkého čaje s medem a citronem nebo zázvor vás trochu uklidní. Ano, obyčejné nachlazení, chcete-li rýmička, a přesto vás to docela vykolejí. Viróza, nachlazení, chřipka mají podobné příznaky, i když na každou z těchto chorob se musí jinak. Mají totiž různé původce a tedy i boj s nimi je rozdílný. Krátce. Když nás trápí nějaký zdravotní problém, pocítíme to okamžitě. Když jsme zdraví, sršíme energií a jen tak nic nás nerozhodí. Jakmile na nás „něco leze“, energie je náhle fuč a místo ní se dostaví únava. Četla jsem mraky názorů, jak zůstat zdravý, ale mezi námi, když si na nás ...

  Nedávno jsem byla na jednom pracovním setkání a kolegyně s sebou vzala i malou dcerku. Neměla hlídání. Ale o tom psát nechci. Shodou okolností jsem seděla vedle té malé a nestačila se divit, co všechno jsem se dozvěděla. Například to, že má v kabelce skřítky. „Chceš je vidět?“ ptala se mě docela vážně. „Jasně,“ přikývla jsem. A byli tam. Možná je nikdo další neviděl, jen já a ta malá holčička, ale prostě my dvě ano. Co k tomu dodat? Fantazii se meze nekladou. Fantazie pochází z řeckého slova fantasma, což znamená obraz, přelud. Jen tak na okraj, na co všechno ti Řekové nepřišli, že? Já se hluboce před nimi skláním ještě dnes. Vždyť dávné řecké báje zrodila lidová fantazie v době, kdy ostatní národy neznali ještě ani železný pluh. A jen těžko si dnes dokážeme představit člověka, který by nevěděl, kdo byl Prométheus, Afrodita, Herkules nebo Sirény a Kyklopové. To jsem ale odbočila. Co to tedy fantazie je? Jde o proces, kterým se vytvářejí fantazijní předs...

  Zastesklo se vám někdy po dětství? Po nějaké konkrétní osobě, která už tu není? Tak věřte, že mně ano. Nevím, jestli se tomu říká stesk nebo nostalgie, možná spíš to druhé. To, co už je dávno pryč a vrátit se nemůže. Ale nedá se nic dělat. Co je pryč, je pryč a člověk by měl být rád, že pokud jeho dětství bylo šťastné, žije vlastně ve vzpomínkách pořád. Zrovna tak i blízký člověk. Problém je snad jen v tom, že ne vždy jsme té osobě řekli vše, co bychom měli, nebo se omluvili za některá svá jednání, názory a frustrace. S tím už nezbývá nic jiného než se vyrovnat. Smířit. Možná omluvit se v duchu. Nebo napsat to „promiň“ na papír a pak třeba spálit. Uleví se. A právě proto říkám svému okolí, važte svá slova. Jednou by vás mohla mrzet. Ale vím, že to nemá smysl. Jiné stesky mohou být po místech, kde jsme vyrůstali. Jsou ta nejúžasnější. Ale to je jen iluze. Nejsou. Úžasné jsou pro vás, protože díky nim se vám vybavují ty nejkrásnější zážitky s kamarády. Les byl...

  Ano, už je tomu tak. Jsem z generace, jejíž technologické vynálezy začínaly a končily u televize a telefonu. Tomu nepřenosnému, majícího své místo většinou v obývacím pokoji. Jinak k zapisování důležitých informací sloužila všudypřítomná tužka a blok, kalendář nebo diář. Psát jsme se naučili už v první třídě, někdo dokonce ještě dřív, takže se zapisováním, co nemám zapomenout, nebyly potíže. V pondělí jsem se koukla do diáře a hned bylo vše jasné. Změna přišla až s moderními technologiemi. Jasně, říkáte si, a kde je problém? Není. Tedy pro vás, kteří se už s mobilem narodili. Aby bylo jasno, já vůbec nic proti moderním vymoženostem nemám. Naopak. Jsem ráda, že tu jsou a že slouží. Ale to máte tak. Vezměte si třeba takový mobilní telefon. Úžasná věc. Rychlé spojení se světem a spousta dalších funkcí a aplikací, které se dají využívat. Naučila jsem se to i já. Jenže! Telefon začal neúprosně hlásit, že paměť je již plná, ne-li přeplněná. Nejprve ...

  Už se vám to asi také stalo. Jdete po ulici a potkáte někoho, s kým jste kdysi chodili na základku. Ale, sakra, jak se jmenoval? Od S. Nebo od Š? Jeho jméno ne a ne se vám vybavit. Nejjednodušší by bylo mávnout nad tím rukou, ale nějak to nejde. Mozek pracuje na plné obrátky, jak si chcete na jméno dotyčného vzpomenout. Místo toho se vám vybaví jméno toho Němce, podle kterého se ztráta paměti pojmenovala. Alzheimer. Ne, nebojte se, není to on. Skutečnost, že paměť někdy prostě vynechává, má úplně jiné důvody. Bývá to třeba psychické vypětí, nedostatek spánku, stres nebo (a to v poslední době nejčastěji) zahlcení informacemi. Ty se na nás valí takovým tempem, že i mozek jedinců na úrovni Alberta Einsteina má co dělat, aby to do té hlavy všechno dostal. A co víc! Udržel. Já osobně si myslím, že k jakémusi zakrnění přispívají i moderní technologie. Člověk se už nemusí spoléhat jen na svoji hlavu, ale sáhne po telefonu, tabletu nebo jiné vymoženosti a všechno vyhledá...

  Ano. Nastal čas, abych něco málo napsala o příjmeních, jak jsem slíbila. O křestních jménech jsem už psala, takže je načase zmínit pár slov o těch rodných. Vynechám všechny Nováky, Nového i Novotnou, protože tady je původ zcela jasný. Někdo nový se do vesnice nebo do města přistěhoval a místní mu začali říkat „nový“ a podobnými tvary. A už mu to zůstalo. Jak vůbec ta příjmení vznikala? No, vezměte si takovou obec, kde se to hemží Aničkami, Maruškami, Jeníky a Pepíky. Jak je odlišit? No přece jednoduše. Jeden Pepík je dlouhý, druhý zase malý, jedna Anička je pěkná, další zase veselá, jiná smutná. Stačí dosadit si jen velké písmeno a hurá, příjmení je na světě. Krátce řečeno, příjmení vznikala, aby se rozlišilo obyvatelstvo. Prý od 14. do 18. století. Dědičná však nebyla, mohla se změnit kvůli sňatku, zdravotnímu stavu nebo změně povolání. Takže z Jana Kováře se mohl stát Jan Rybář a z Marie Skokanová se po úrazu rázem stala Kulhavá nebo Chromá. Až teprve Josef II. v...