Tak to vidím já !

  Všimli jste si, jak každý člověk preferuje různé chutě? Někdo je na sladké, jiný dává přednost slanému pokrmu, další si pochvaluje, když to pěkně pálí… Já mám ráda kyselé, dále jídlo pikantní a slané. Ne, že bych vůbec nejedla sladké. Čokoládu mám moc ráda. Ale nejraději tu hořkou. Přemýšlela jsem o tom. Možná pro tu chuť kakaa. V mléčné čokoládě se ta chuť jaksi ztrácí. Ale na co vůbec nejsem, jsou buchty, koláče, bábovky a jiné dobroty. Aspoň to dobrotami všichni nazývají. Snaží se před těmito lahůdkami vyvarovat jako čert kříži, neboť se po tom tloustne. Mně to nehrozí. V rodinném albu mám uchované fotky z mého raného dětství. Jsem tam já, jak jím koláč s povidly. No jím. Vybírám prstem ta povidla a zbytek pokládám na stůl. Jindy je to zase mák nebo tvaroh. Prostě jakákoliv nádivka. Nechutnají mi ani buchtičky se šodó. Ten vanilkový krém sním a buchtičky nechám. Zajímalo by mě, čím to může být. Celá rodina se mohla po sladkém utlouct. No, maminka ne. Ta j...

  Jistě si vzpomenete, že když jsme byly malé děti a kdykoli se ozvala hudba (jakákoliv) poskakovaly jsme v jejím rytmu. A podotýkám, že i ti z nás, kteří se v dospělém věku tanci spíše vyhýbali. Ale ať je to, jak je to, v letech opuštění základní školy jsme vtrhli do víru diskoték, čajů, plesů a tanečních. Ty nesmím zapomenout, protože na ty si většina z nás uchovává vzpomínku. Neučili nás tam jen tance klasické jako valčík, tango nebo polku, ale i společenské chování. No, učili… Snažili se naučit. Já mám vzpomínku na taneční spojenou s mojí krátkozrakostí. Měla jsem už tehdy nějaké dioptrie a do dálky neviděla úplně nejlépe. Ale brýle jsem samozřejmě nenosila, to bych se raději „umžourala“. No a tehdy jsme stáli všichni účastníci pěkně v kruhu kolem tanečního mistra a jeho partnerky. Ti předváděli kroky už nevím k jakému tanci. Já měla na sobě tmavě modré sametové šaty lemované bílou krajkou, které byly tolik odlišné od světlých šatů osta...

  Milá Blážo! Milý Jaroslave! Tak většinou začínaly dopisy, které kdysi byly velice důležitou formou komunikace. Pro moji generaci věc naprosto normální a běžná. Některé z nich mám pořád schované, jako například dopisy z vojny od mé první lásky, nebo i ty od mámy, když jsem žila v zahraničí. Dopisy se psaly již od doby, kdy bylo vynalezeno písmo. Dokonce už ve Starověkém Egyptě nebo Číně, dopisy psali i Sumérové, Řekové i Římané. A tím myslím dopisy soukromé, především milostného obsahu nebo dopisy diplomatické. Mě jako mladou dívku uchvátily dopisy Marie de Sévigné, francouzské šlechtičny, která žila v 17. století. Vyšly u nás dokonce knižně. Tato vzdělaná dáma měla velmi blízký vztah se svou dcerou, která se bohužel po svém sňatku odstěhovala z Paříže do Provence za svým manželem. Marie Rabutin Chantal de Sévigné (celé její jméno) ji pravidelně informovala formou dopisů událostmi ze dvora Ludvíka XIV, ale i ze svých výletů do lázní, rozebírá v dopi...

„Když už člověk jednou je, tak má koukat, aby byl.“ Začala jsem známým citátem Jana Wericha. Pravda, není celý, pokračuje také zajímavě: „… a když kouká, aby byl, a je, tak má být to, co je, a nemá být to, co není, jak tomu v mnoha případech je.“ No, do dnešního blogu se mi hodí jen ta první část citátu. Víte, mám občas pocit, že někteří lidé se na svět koukají pořád nabručeně, naštvaně, jako by život byl jen samé utrpení. A to tak přece vůbec není. Život by měl být zábavný, ne? Když už tedy jsme. Všimněte si, že jsem použila podmiňovací čas, protože to „by měl“ je na místě. Často tomu tak není. Nechci tím říct, že je každý den posvícení a každý z nás má určitě nárok „na své špatné dny“, ale… Nevím, ale občas se mi zdá, že špatná nálada je jakási specialita naší české mentality. Jen se zkusmo zeptejte souseda: „Jak se máš?“ „Blbě,“ řekne. „Prší“, dodá.  To asi pochopíte. A proto, jakmile vysvitne slunko, hned se ptáte: „Jak se máš?“ „Blbě,“ odpoví vám. „Je vedro,“ dodá....

  Měla jsem babičku. Já vím, tu měl a má kdekdo. Ale pro mě byla tou duší, ke které jsem ubíhala v dobách veselých i smutných. Připadalo mi, že zná na všechno odpověď. Snad to bylo tím, že už měla „odžito“, a tak uměla díky životním zkušenostem oddělit zrno od plev a některé z jejich rčení a moudrostí předávám dál. Taková lidová slovesnost. Sice se mi zdá, že o ně moc nikdo nestojí, ale já to hrdinně ustojím a omílám dál. Doby, kdy se dralo peří, a děti poslouchaly pohádky na peci, jsem už nezažila, ale poznala jsem jiné věci, které čím jsem starší, chovám ve svém nitru jako největší poklad. A jsem zase na úvodu. Měla jsem babičku. Jmenovala se Marta, a proto miluji písničku, kterou mi zpívávala: „Jó, Marta je Marta, Martu zná celá parta…“ A protože jsem i já zestárla do věku babičky, už se nemusím stydět za to, že jsem si ještě coby … náctiletá (číslo si dosaďte prosím sami) vlezla k ní do postele, na opačnou stranu, tam kde měla nohy a prosila: „Babičko, vyprávěj...

  Desatero přikázání, nebo pokud chcete Desatero božích přikázání či dekalog má už ve svém označení číslovku deset. To znamená, že Bůh dal lidem deset návodů a směrnic, jak správně žít. Dle Starého zákona předal Bůh dvě desky s přikázáním na hoře Sinaj do rukou Mojžíšových. V Novém zákoně není ovšem Desatero výslovně zmíněno, ale najde v něm jen neúplné výčty či parafráze. Určitě jste poznali, že se nechci zabývat jednotlivým výčtem přikázání a jejich významem. To přenechám povolaným. Mně spíše zaujala některá z nich a také otázka, proč vznikla. Z jakého důvodu? Boha nechám odpočívat na nebesích a podívám se na některá z nich z čistě  pozemského hlediska. Tak, jak vznikala a rozvíjela se společenství lidí a vznikaly státy, bylo třeba vytvořit i právní systém. Tedy to, čím by se lidé měli v budoucnu řídit a co respektovat. Šlo prostě o to, aby si každý nemohl dělat to, co chtěl a co vyhovovalo jemu nebo jeho rodině. Šlo o vytvoření předpisů,...

  Znala jsem jednu paní. Milá, přívětivá osoba. Říkala jsem si, jak je príma, že takové úžasné a nekonfliktní lidi existují. Až jednou… Z příjemné a usměvavé paní se ten den vyklubala pěkná fúrie. Ječela na souseda, hlas jí přeskakoval a já chvílemi myslela, že ji štípla neznámá moucha CC a změnila povahu té miloučké osůbky. Věc se má asi takhle. Každý z nás má dvě tváře. Někdo ještě více. Ono totiž záleží na situaci, do které se jedinec dostane. Pokud vše běží podle plánu, nevyskytnou se žádné problémy, i já nemám zapotřebí ukazovat svou druhou tvář a vystrkovat drápky. Ale stačí sebemenší stres a mohu být někdo jiný. Okolí pak jen bezradně krčí rameny a kouká. No, prostě někdo umí nosit masku, která se sama odkryje v krizových situacích. Za ní se může schovávat falešník, osoba hysterická nebo pomlouvačná. Za člověka mluví činy. Ne slova. A to je možná jeden z ukazatelů, na který se zaměřit. Znám jednu, která o sobě neustále mluví. Já bych udělala, já bych od...