Platí stále Desatero?

 

Desatero přikázání, nebo pokud chcete Desatero božích přikázání či dekalog má už ve svém označení číslovku deset. To znamená, že Bůh dal lidem deset návodů a směrnic, jak správně žít. Dle Starého zákona předal Bůh dvě desky s přikázáním na hoře Sinaj do rukou Mojžíšových. V Novém zákoně není ovšem Desatero výslovně zmíněno, ale najde v něm jen neúplné výčty či parafráze.

Určitě jste poznali, že se nechci zabývat jednotlivým výčtem přikázání a jejich významem. To přenechám povolaným. Mně spíše zaujala některá z nich a také otázka, proč vznikla. Z jakého důvodu? Boha nechám odpočívat na nebesích a podívám se na některá z nich z čistě  pozemského hlediska. Tak, jak vznikala a rozvíjela se společenství lidí a vznikaly státy, bylo třeba vytvořit i právní systém. Tedy to, čím by se lidé měli v budoucnu řídit a co respektovat. Šlo prostě o to, aby si každý nemohl dělat to, co chtěl a co vyhovovalo jemu nebo jeho rodině. Šlo o vytvoření předpisů, která byla třeba pro fungování takovéhoto společenství a které bylo třeba dodržovat. Ne snad, že by je každý dodržoval. To určitě ne. Je to stejné jako dnes, kdy se kdekdo snaží daná pravidla obcházet. Ale přes některá prostě nejede vlak. A tak se občas stane, že i právo zafunguje. Nebo by aspoň mělo. Co je psané, to je dané. Jak pro koho???

Ať si každý vybere, jak ráčí sám. Ale desatero přikázání berou i mnozí nevěřící lidé jako jakýsi základ naší kultury. Můžeme ho nazvat morálním kompasem, který ukazuje správnou cestu. No, není tomu úplně tak. Jen se podívejme na ta tři nejznámější. Nezabiješ, nepokradeš a nesesmilníš. Ano, slušný člověk přirozeně chápe, že ten který čin je špatně, ale bohužel spíše relativně. Vezměte si jen chování lidí za války a míru. Poslouchala jsem kdysi dávno pořad s vysloužilými vojáky z Vietnamu, z bývalé Jugoslávie, z misí v Iráku a Afghánistánu. Skoro shodně vypověděli, že když zabili poprvé, nevyvolalo to žádné významné reakce. Ty přišly až později. U některých dokonce opakované zabíjení spustilo příjemné pocity nebo dokonce euforii. Někteří si připadali jako samotný Bůh, který může někoho potrestat a vzít mu život. Někdo měl zase radost, že vyhrál a sám přežil. Jakoby šlo o soutěž nebo o hru, že? Je pravda, že po návratu u mnohých vyústil pocit viny. Ale vždyť i ten Bůh ze Starého zákona chce přece trestat viníky až do dalších pokolení… Ano, tak to ve Starém Zákoně je. Tak jaképak nezabiješ?

Nepokradeš. Nebo ještě lépe „nebudeš krást“. Pokud tohle chtěl Bůh zdůraznit a moderní státy začlenily do právního řádu, něco to o člověku vypovídá. Velice rád si přivlastňoval majetek nebo i drobné věci na svoji hromádku. A že se tak „kradly“ továrny, hrady, domy, pole ve jménu lepšího společenského řádu už nemůžeme z historie vyškrtnout. Tady se na Desatero nikdo ani nemrknul. Nesesmilníš. To radši ani rozebírat nebudu. Jen si dokážu představit, jak to asi vypadalo, když to dal sám Bůh do smlouvy.

Desatero je deset jednoduchých vět, které si člověk může snadno zapamatovat. Oproti zákonu občanskému. Ať už se jedná o zákony naše domácí nebo mezinárodní. Ty jsou mnohdy tak složité, že se v nich málokdo vyzná. A stejně většina z nás těch deset jednoduchých vět nedodržuje. Ani jich deset být nemusí. Stačí si vybrat jen těch pár nejdůležitějších. Je přece jasné, že od doby, kdy Mojžíš vylezl na horu Sinaj, uplynulo spoustu času a doba se změnila. Dlužno říci, že k lepšímu. To znamená, že Desatero nemohu brát jako přikázání vážně. Spíš si mohu z něho vybrat některá doporučení. Ta, která by měla přispět k morálnímu a odpovědnému chování jedince. Chování k druhému člověku, ke společnosti. „Co nechceš, aby lidé činili tobě, nečiň ani ty jim.“ Říká se tomu zlaté pravidlo, které se vyskytuje v mnoha kulturách, a je obsaženo ve všech světových náboženstvích.

A protože vánoce pomalu klepou na dveře a budeme slavit narození Ježíška, tak použiji na závěr slova Benjamina Franklina: „Kolik lidí slaví narození Krista a jak málo se jich řídí jeho přikázáními!“

A jak to vidíte vy?