Babičko, vyprávěj
Měla jsem
babičku. Já vím, tu měl a má kdekdo. Ale pro mě byla tou duší, ke které jsem
ubíhala v dobách veselých i smutných. Připadalo mi, že zná na všechno
odpověď. Snad to bylo tím, že už měla „odžito“, a tak uměla díky životním zkušenostem
oddělit zrno od plev a některé z jejich rčení a moudrostí předávám dál.
Taková lidová slovesnost. Sice se mi zdá, že o ně moc nikdo nestojí, ale já to
hrdinně ustojím a omílám dál.
Doby, kdy
se dralo peří, a děti poslouchaly pohádky na peci, jsem už nezažila, ale poznala
jsem jiné věci, které čím jsem starší, chovám ve svém nitru jako největší
poklad. A jsem zase na úvodu. Měla jsem babičku. Jmenovala se Marta, a proto
miluji písničku, kterou mi zpívávala: „Jó, Marta je Marta, Martu zná celá parta…“
A protože jsem i já zestárla do věku babičky, už se nemusím stydět za to, že
jsem si ještě coby … náctiletá (číslo si dosaďte prosím sami) vlezla k ní
do postele, na opačnou stranu, tam kde měla nohy a prosila: „Babičko,
vyprávěj…“. „Vždyť už jsem ti všechno řekla,“ povzdychla si, ale spustila po
stodvacáté, jaké šaty nosila její maminka s tatínkem do kostela. Mě to
vážně zajímalo. Tenkrát se nosily šaty na všední den a pak ty na neděli.
Takzvané parádní. Svým rodičům vykala. Představte si to! Mohla byste, maminko,
mohl byste tatínku … Vyprávěla, jak své o třináct let starší sestře Alžbětě
říkala Hábrtě, a jak jí ta třináctiletá skoroslečna musela hlídat a aby mohla
běhat s ostatními dětmi venku, nosila mojí babičku Martu v šátku na
zádech. Vyprávěla o botách, které si vždycky v neděli nabarvila bílou
barvou, proto byly tak onošené, že se na ně nedalo koukat a poté vyrazila na
tancovačku. A tancovala ráda. Zpívala ráda. Naučila mě spoustu písniček,
zejména takzvaných kupletů (kabaretní písně), některé z nich umím dodnes. Snažím
se je dohledat na internetu, ale marně. Proto se chystám do knihovny, jestli je
tam objevím. Jsou totiž legrační a poučné. Později už jako provdaná paní je
Marta zpívala se svým manželem na různých vystoupeních. Jejího muže Karla jsem
nezažila, ale byl přítelem samotného Karla Hašlera. Všechny děti, které spolu
měly, zemřely do jednoho roku. Marně lékaři zvali jejího muže do ordinace na
vyšetření, aby zjistili příčinu. Nešel. Jó, ještě aby našli chybu v něm.
Tak to tenkrát bývalo. Furianství. A tak si adoptovali mojí mámu, tehdy
šestiletou, které zemřela maminka, když jí bylo půl roku. Její táta přivedl
opravdovou macechu, a proto mámina babička a moje prababička Alžběta, která
měla sestru Martu, domluvila, že si mámu vezmou. Ta jí říkala sice teta, ale na
babičku se proměnila po mém narození. Začala jsem jí tak říkat já a postupně se
stala babičkou pro všechny.
Moje
babička milovala divadlo. S nostalgií si prohlížím její fotky. Ve
vypasovaném a elegantním kabátu, s kloboukem a štuclem, jak míří do
Národního nebo do Tyláčku. „Počkej na mě, hned přijdu, řekla jí tenkrát před
Národním Ludmila, její kamarádka. A babička čekala. Prošvihla tak první
dějství. Na Lídu byla naštvaná a dala jí to pěkně sežrat. „Na, vezmi si
kukátko, je tam Höger,“ snažila se jí udobřit Lída. Högera babička milovala.
Stejně tak Korbeláře a Vlastu Matulovou.
Chybí mi to tvoje
vyprávění, babi… I já vyprávím. Věkem se blížím stále více ke své babičce.
Vlasy sice bílé a dlouhé jako ona nemám. Dlužno říci, díky své šikovné
kadeřnici si mohu nějaký ten rok ubrat. Což mi připadá hloupé a zbytečné. A tak, jakmile se mé vnučky uvelebí
v mých nohou v posteli a uslyším „babičko, vyprávěj,“ povzdychnu si,
ale vyprávím. Jsou to zase jiné příběhy, třeba jak jsem byla na safari
v Africe a tančila s Masajkami. Ale princip je stejný. Je to
vyprávění o dobách, dávno minulých a mým vnučkám připadajících jako
z pravěku. „Promiň, babi, že ruším, ale jak jsi zavolala kamarádce, že
půjdete do kina, když jste neměli telefon? Co jste dělali večer, když televize
vysílala jen dvakrát denně?“ A já vyprávím o svých rodičích, o své babičce
Martě, protože to je součást života naší rodiny. Jak říkám, lidová slovesnost.
Vyprávím proto, že třeba jednou budou vyprávět i oni svým vnoučatům, a tak to
bude navěky věků. I když mezi námi, v poslední době o tom trochu
pochybuji. A děsím se, že jednou budou místo babiček vyprávět roboti nebo jiná
umělá inteligence. K té si do postele jen tak nevlezete, natož abyste
ucítili to teplo sálající z nohou a lásku vyzařující přímo k vám.
Neříkejte, že to ti roboti dokážou.
A co si o tom myslíte vy?
Komentáře
Okomentovat