Tak to vidím já !

Čím dál tím více slýchám o lidech, kteří se chlubí svým majetkem, tudíž jsou za vodou a život je pro ně procházkou růžovým sadem. Ale je tomu opravdu tak? Jo, ono mít peníze je určitě fajn. Tedy dostatek peněz. Je to prostředek ke splnění svých snů, přání a tak. Jenže majetek je něco víc, než mít dostatek peněz. Slovo majetek pochází od slova mít (přechodník moje). Takže být majetný znamená vlastnit pole, louky, lesy, domy, hrady, zámky, auta, koně… čím víc mi toho patří, tím více jsem majetný. Jenže mne napadá, proč člověk chce právě tolik mít jen pro sebe, pro svou rodinu… A čím víc toho má, tak tím více ještě chce… Proč tuhle vlastnost má právě jen člověk? Proč ne zrovna veverka nebo jiný živočišný druh? Já vím, teď se asi smějete. Já se také směji (hlavně té veverce). Víte, já si stejně myslím, že žádný majetek ještě nikoho úplně šťastným neudělal. Prosím nezaměňujte s dostatkem prostředků, čímž myslím, mít tolik, abych nemusel pořád počítat, ale mohl si plnit i ta svá přán...

Dneska jedno důvěrné téma. Chtěla bych totiž něco na sebe prozradit. No jasně, jdu s kůží na trh, ale stejně vám to řeknu. A protože vím, že mne čtou lidé, kteří mne znají (někteří dokonce velmi dobře), tak bych se chtěla podělit o jednu svoji fóbii, neboli chcete-li strach, hrůzu, děs a co já vím, jak to nazvat. Já se totiž bojím psů. Převážně velkých, ale občas i těch malých, dokonce i těch maličkých. Jak zaštěká, už mi srdce bije o sto šest! Aby bylo jasno! Já mám psy ráda (a vůbec všechna zvířata). Dokonce patřím mezi ty, kteří vynášejí pavoučky na terasu nebo zpátky do přírody. Činím to na speciální tvrdé podložce zhotovené z krabice. Pavouček se pohodlně uvelebí a šup, už je venku. Ale psů se fakt bojím. Pátrám ve své minulosti, jestli mne nějaký pes pokousal nebo něco podobného, ale nic jsem neobjevila. Jen si vzpomínám, že asi jako pětiletou holku mne velký vlčák honil a já před ním prchala jako o závod. Snažím se to stále znovu vybavit, jenže ne a ne si do detailů vz...

Já žila v době, kdy se nemohlo svobodně cestovat, jednodušeji nemohlo se vůbec nikam. A tak jsme jezdili nejčastěji do Bulharska, kam se mohlo, a bylo tam teplo, hezcí kluci a moře! Ano, moře. To moře, které nás, čímž myslím národy uprostřed Evropy, tak fascinuje (promiňte, možná někoho ne, ale mne ano). Pak se také jezdilo do Rumunska, kde jsme velkoryse rozdávali punčocháče pokojským, protože tam je neměli a u nás jo. No a pak samozřejmě do Ruska, které tehdy ještě Rusko nebylo, ale byl to Sovětský svaz, tedy SSSR. Tam se jezdilo na Krym. No, dále pak Německo, to hodné, východní, se svým studeným mořem a pak Polsko (taky studené moře). Nesmím ovšem zapomenout na Maďarsko, které sice moře nemá, ale má Balaton, který byl pro nás též atraktivní… a pak v Maďarsku bylo úplně jiné zboží než u nás, tedy to západní… Jako poslední možnost byla Jugoslávie (dnes neexistuje, rozpadla se po nesmyslné válce na Slovinsko, Chorvatsko, Srbsko, Bosnu a Hercegovinu, Černou horu, atakdále),...

Tak jsem byla v USA. Už podruhé. Před dvěma lety na západě, teď pro změnu na východě a na Floridě. No, je to fakt velká země. Ale o tom psát nechci, od toho jsou cestovatelské blogy a koneckonců mnozí tam již byli taky a tak to znají lépe než já. Spíš bych se chtěla pozastavit nad tím, co mne oslovilo i udivilo. V dobrém i ve špatném. V dobrém je ta pověstná slušnost neboli chcete-li, ochota Američanů pomoci… Já vím, říká se (u nás v Čechách), že jde jen o povrchní zájem, ale já si to vážně nemyslím. Jsem fascinovaná jejich pozorností o moji osobu, s jejich trpělivostí vůči mé chabé angličtině, s tím, že mi vždy podají pomocnou ruku, a když se ztratím, tak mne klidně doprovodí do mého hotelu. Nevím, kolik ochotných lidí by se našlo u nás… Jeden „Američan“ mne takhle vedl z Centrálního parku v New Yorku do mého hotelu (i když mohl spěchat domů, protože byl čas večeře), a když slyšel můj pokus o angličtinu, přešel do francouzštiny (jeho paní byla Fra...

Jak stárnu, nebo jak stárneme (tedy moji přátelé), tak stále více hovoříme o smyslu života. Tak za prvé) co to vlastně je ten smysl života? Za druhé) proč by měl život mít nějaký smysl? Za třetí) není žádné za třetí. Tedy: žiju, tedy jsem. A za tu dobu co tu jsem, něco dělám nebo nedělám, ale hlavně něčím se živím (protože bez práce nejsem koláče). A když se něčím živím, ještě neznamená, že mne to musí bavit. Prostě a jednoduše vydělávám peníze, abych mohla poplatit složenky a za zbytek si koupit něco pro radost, nebo někam vycestovat, případně utratit za blbosti nebo uložit na vysoký úrok… No, to asi smysl života nebude. Taky mohu ale dělat práci, která mne baví, a tudíž ji nedělám pro placení složenek, nýbrž z čisté radosti pro ni samu. Jenže, kdo má tolik štěstí „že může po večerech rozbíjet atomy“ jako madame Curie a může se tetelit blahem, jak jí to baví… tedy, že dělá smysluplnou práci, která ji naplňuje.   Já osobně si myslím, že ani práce, která člověka nap...

Dneska bych chtěla napsat pár slov o svobodě. Nechci se rozepisovat o svobodě slova, tisku, ani o svobodě národa. O tom už píší druzí. Povolanější. Já bych se ráda podívala na svobodu osobní. Co to je být svobodný? No, jistě, je to muž neženatý, žena nevdaná, jednodušeji nezadaný – nezadaná. Jaké jsou výhody nebo nevýhody tohoto stavu? Zjistila jsem, že je to zcela subjektivní hledisko, protože co člověk, to jiný názor. Takže, jak to vidím já? Člověk zadaný má pro život parťáka, se kterým může sdílet nejen lože, byt, jídlo, ale hlavně také zážitky. Což je určitě fajn. Ale rozeberme si to: hm, lože nechme stranou… jen proboha doufejme, že druhá polovička nechrápe, a že tak nemusíme spát se špunty v uších (které mezi námi děvčaty zase tak moc nepomohou). Byt. Pokud máme byt společný a společně platíme hypotéku, tak se i o něj společně staráme. To znamená, uklízíme, luxujeme, utíráme prach. Někdo více, někdo méně. Někdo rád, někdo z donucení. Tady už nastává prostor pro přípa...

Jako-náctiletá jsem četla všechny Svéhlavičky… tedy pro lidi (mladou generaci), kteří to neznají, jde o knihu Elišky Krásnohorské (ale kdo z mladých ví, kdo byla Eliška Krásnohorská?). No, prostě jde o dívčí román o rozmazlené dívence Svéhlavičce, které umřela maminka (neznalí mohou vygooglovat) a má to další pokračování – Svéhlavička nevěstou, Svěhlavička ženuškou, Svéhlavička maminkou, Svéhlavička babičkou… A tak, i já se stala babičkou. Vnoučata mám dvě. Jsou naprosto úžasná. Což vědí asi všechny babičky, že ta malá, chytrá, inteligentní, krásná a já nevím co ještě, jsou naprosto výjimečná. Víte, ono je to úžasné proto, že Vaším úkolem není vychovávat, ale jen předávat moudra, pokud nějaká máte a prostě si vychutnávat tu poslední třetinu svého života. Jen si tak sbírat sladké plody, protože těch trpkých už bylo dost. I když znám babičky, které toto slovo nenávidí (tím myslím slovo „babička“), a tak je vnoučata znají jako Evu, Jarku nebo Petru. Babičko, se jim říkat nesmí a o...