Jen je nechte, ať se bojí

 

Rok se s rokem sešel a je to tady zas! Do ulic se vydá Mikuláš a anděl, aby rozdali dárky hodným dětem, a čert, aby postrašil ty zlobivé. Mikuláš a jeho pomocníci rozdávají dárky sice za malou úplatu, kterou je básnička, písnička nebo slib, že budou hodní a čert hudruje a straší ty takzvaně zlobivé, které tak označí maminka s tatínkem. Znám jednu rodinu, kde takového chlapečka mají. Moc neposlouchá, zlobí mladší sestřičky a i ve školce se rád pere. Když už žádné domluvy nepomáhaly, začali rodiče chlapci vyhrožovat, že v prosinci přijde nejen Mikuláš a anděl, ale i čert. A ten se na něj chystá. Chlapci, říkejme mu třeba David, to bylo jedno, alespoň se tak tvářil. Ale když konečně trojice dorazila k nim domů a pekelník začal vyhrožovat, David úplně oněměl. Nevydal ani hlásku. Až teprve, když byli v nedohlednu, dostal hysterický záchvat, brečel a třásl se strachy.

Byl to tedy dobrý nápad, povolat čerta? V tomto případě to opravdu nebyl roztomilý čertík Bertík, ale opravdový Lucifer, pán pekel. No, jen si vzpomeňte na rakouské čerty! Vidět je, chce už určitou dávku odvahy. Alespoň já bych tam nešla ani za nic. Tak mi připadají příšerní a ještě si nechat o nich zdát? Kdepak. Ale zpátky k Davidovi. Jsou mu teprve čtyři roky a ještě neumí oddělit realitu a nadpřirozeno. Nezapomeňte, že i když čtete dětem na dobrou noc pohádky, namísto sladkého spánku jim připravíte spíš noc plnou hrůzy. Mezi námi, vlci, co jedí Karkulky a babičky, moc idylické nejsou, že? Natož pak tatínkové, kteří odvedou děti do lesa, aby je tam ponechali Perníkové bábě. Prostě realita a nadpřirozeno je pro děti zcela totožná a některé slabší povahy to prostě nedají. Jen tak mezi námi, když vás bude někdo strašit nevyléčitelnou nemocí po požití nějaké potraviny, říkejte si, co chcete, také se jí vyhnete obloukem.

Tma, bubáci, injekce, psi, včely, hmyz. Děti mívají nejrůznější fobie a můžete jim vysvětlovat horem dolem, že žádní bubáci nejsou a hmyzu se opravdu bát nemusí. K malému dítěti strach prostě patří a žádné logické vysvětlení tady moc neplatí. Časem strach zmizí zcela nenápadně, ale to období, kdy děti mají strach, je potřeba překlenout. A zejména domov by měl být pro ně bezpečnou oázou. A proto je asi lepší, když pozveme domů Mikuláše s andělem a čerta necháme za dveřmi. Nebo necháme vstoupit jen takového čerta neškodného, který sice může vzbudit respekt, ale v žádném případě ne hrůzu. Ono totiž také záleží na tom kterém dítěti. Někdo je od přírody nebojsa, jiný se schovává pod peřinu před hromem a bleskem. Někdy se rodiče dokonce strachem svého dítěte baví a co si o tom má ten chudáček myslet? Pekelník ho chce odnést do Pekla a máma s tátou se tady smíchy prohýbají? Ti, kteří by ho měli chránit?

Mezi námi, trochu strachu asi nevadí. Z něčeho musí mít dítě respekt a taky trochu strach, protože jinak by nám opravdu mohlo přerůst přes hlavu. Je to ostatně občas vidět i na ulici, v tramvaji a jinde, co všechno si děti dovolí.  Jenže všeho s mírou. V české tradici chodí prostě Mikuláš nejen s andělem, ale i s čertem, to se nedá nic dělat. Ale ďábel není sám, je tam i hodný a krásný anděl a pak vousatý Mikuláš, který vždycky ten pytlík s dobrotami vytáhne. A další pojistka je táta s mámou. K těm se může i ten nejzlobivější kluk nebo holka schovat. A možná, že by stálo za to těm větším dětem i vyprávět, kde se tato tradice zrodila. Že svatý Mikuláš opravdu žil, byl biskupem z Myry, proslul svou štědrostí a chránil víru a nespravedlivě obviněné. Narodil se v Turecku do křesťanské řecké rodiny a je předlohou nejen pro českého Mikuláše, ale i amerického Santa Clause, německého Weihnachtsmanna nebo francouzského Père Noël. No a i ty návštěvy Mikuláše bývaly krajově odlišné. V chudších krajinách dávaly děti za okno punčochu, aby tak ráno našly odměnu za svoje vzorné chování. A v těch bohatších krajinách přicházel Mikuláš osobně. Tak, jak ho známe dnes. V bílém hábitu a se zlatou berlou. Někde jsem se dočetla, že kdysi dávno doprovázela Mikuláše početná družina. Kominíci, husaři, židé či mouřenín, dokonce prý i Smrtka, která vyděsila nejednoho rodiče.

Je tedy strach zdravý? Do určité míry ano. Jde o emoci, která má připravit člověka na hrozící nebezpečí. Má nás tedy chránit před ohrožením. Takže, pokud se někdo bojí výšek nebo vody, neměli bychom se mu posmívat. On ví své. S některým strachem holt nic nenaděláme. Někdo se bojí víc, jiný míň, někdo má strach ze psů, jiný ze tmy. Jasně, tyto strachy se dají překonat. Ale třeba takový strach ze stárnutí nebo ze smrti, to už je horší. Ale to jsem se dostala od čertů někam jinam. A svátek svatého Mikuláše se blíží. A já bych se chtěla přimluvit za děti. Nestrašte je zbytečně, než je třeba. Může se totiž stát, že jim přivodíte do života pěkné trauma, kterého se pak budou těžko zbavovat.

Jo, a ještě citát, že? „Každý má dvě možnosti. Jsme buď naplněni láskou …, anebo strachem.“ Řekl nikdo větší než Albert Einstein. Tak se mějte hezky a vstupte do posledního měsíce roku pravou nohou!

A jak to vidíte vy?