Vlastenectví a vlastenci

 

V poslední době dost často slýchám slovo vlastenectví nebo vlastenec. „Já jsem vlastenec,“ prohlašují někteří. No, jde o výraz, kde kořenem tohoto slova je vlast. Dobrá. Když si otevřete Wikipedii, najdete tam charakteristiku vlastenectví od profesora filozofie Stephana Nathansona. Vyčísluje čtyři základní znaky:

·         Zvláštní náklonnost k vlastní zemi

·         Pocit osobní identifikace se zemí

·         Zvláštní zájem o blaho země

·         Ochota obětovat se pro dobro země

Tak začněme hned prvním bodem. I já mám náklonnost ke své zemi. Jakby také ne? Vždyť jsem se tu narodila, vyrostla, mám tu svoji rodinu i přátele. O kořenech raději pomlčím, protože pokud nemá někdo na papíře svoji genealogii, tak bezesporu neví, jaká krev v jeho žilách koluje. Vždyť, moji milí, tou naší českou kotlinou se prohnalo tolik národů a někteří tu už zakotvili napořád. Jen namátkou – Keltové, Germáni, Francouzi, Švédové, Italové… U těch bych se s dovolením kapánek zastavila. Říkalo se jim tu Vlaši a na věčnou památku po nich zůstalo příjmení Vlach nebo v Praze Vlašská ulice, Vlašský špitál, ostatně Malostranské náměstí bylo tehdy známé jako „Vlašský plac“, ale třeba i v Kutné Hoře najdeme Vlašský dvůr. Nebo třeba vlašský salát a vlašský ořech.

Bod číslo dvě – pocit osobní identifikace se zemí. Hm. Tomu rozumím. Já žiji v Čechách, jsem Čech, Češka, tak jak bych se mohla neidentifikovat s touto zemí? Přeskočím tedy na bod tři. Vždyť celá naše Ústava je nastavena tak, že ústavní činitelé budou vykonávat funkci pro blaho lidu a státu. Kéž by to tak v reálu opravdu bylo. Ono něco jiného je řečnit a něco jiného konat. Vlastenectví by se mělo vyučovat už ve školách. Někteří si totiž pletou vlastenectví s nacionalismem. Je totiž mezi nimi velmi tenká hranice. Jenže je to rozdíl. Nacionalismus je rigidní, bezvýhradná náklonnost k vlastnímu národu, charakterizovaná nekriticky pozitivním hodnocením. Je spojen s pocitem nadřazenosti vlastního národa v porovnání s ostatními. Já bych to nazvala jako „slepé vlastenectví“. Já jsem Čech, a kdo je víc? Ve skutečnosti jde nacionalistům jen o moc a spousta lidí jim sedne na lep. Vykřikují, že jim jde o vlastní lidi, kdežto opravdový vlastenec je oddaný místu, kde žije, ale svůj názor nevnucuje okolí.

A konečně bod číslo čtyři. Zcela jasný. Za svou zemi položím i svůj život. Už Homér prohlásil, že „je krásné a slušné zemřít pro svou vlast.“ To určitě ano. Ale já bych byla přece jen raději, aby už nikdo nemusel umírat za vlast, ani za nic jiného. Ale to se dostávám do světa utopie. Jestli malé nebo velké „u“ je fuk, vždyť jde jen o sen některých bláznů, jako byl Platon, More, Campanella nebo Bacon. Uskutečnit to nelze. To by musel člověk nabýt úplně jiných vlastností. Já vím, jsou tací mezi námi, ale ta druhá polovina nebo třetina, to vždycky zkazí. Takže se pořád jedná o něco naprosto nedosažitelného. Je to škoda, nemyslíte? Protože pak bychom přestali používat i slovo vlastenec a vlastenectví. Byli bychom všichni spoluobyvatelé jedné planety bez hranic. Světoobčané. Možná by nás navštívili i mimozemšťané s anténkami, když už by se nám nemuseli bát, že? Žertuji, samozřejmě.

Ale zpátky k tématu. Porozumět současnému světu, to dá práci. A děti, které se teprve rozhlížejí kolem sebe, to mají ještě těžší. Měly by znát naši historii a dozvědět se, že na vlastenecké hrdosti není nic špatného. Ale zároveň být bdělí vůči těm, kteří pěstují nenávist vůči údajnému nebezpečí a vymyšleným nepřátelům. On i dospělý člověk má někdy co dělat, aby nepodlehl. A vůbec. Všimli jste si, že ti, kteří dávají své vlastenectví na odiv, moc pro vlast nikdy neudělali? Občas i naopak.

A co říci závěrem? Nic. Stačí si zopakovat slova Tomáše Garrigua Masaryka: „Opravdová láska k národu je věc velmi krásná, u slušného a čestného člověka se rozumí sama sebou, proto se o ní mnoho nemluví, tak jako slušný muž nevytrubuje do světa svou lásku k ženě a rodině.“ A ještě jeden citát od téhož autora: „Vlastenectví je láska k vlastnímu národu, nikoli nenávist k jiným.“

A co vy na to?