Kniha, která mě inspirovala

 

Psát o knize, která mě inspirovala, je zatraceně těžké. Jsem totiž vášnivý čtenář a těch knih, které mě chytly za srdce, je řádka. Nejsem si úplně jistá, zdali přímo inspirovaly, ale určitě mě donutily o nich přemýšlet. Tedy o tématu, kterému se věnovaly. A tak jsem po dlouhé úvaze vybrala knihu stokrát omílanou a vlastně ani ne novou a tou je tetralogie Eleny Ferrante Geniální přítelkyně a další tři díly. Jasně, Eleně nyní vyšla další kniha Prolhaný svět dospělých, který jsem četla také, ale dle mého Geniální přítelkyni to nedostihlo.

Co je obsahem? Většina lidiček to četla, takže slov netřeba. Ale přece jen pár řádek k ději pro zopakování. Elena a Lily, dvě děvčata z Neapole. Dvě kamarádky, které život rozdělí a každá z nich kráčí jiným směrem. Ale zároveň každou z nich život té druhé ovlivňuje. Každá z nich je geniální, ale pouze v očích té druhé. Úvaha nad touto knihou mě přivedla k tomu, že „Soutěžím s překlady Presto“ (https://www.presto.cz/cz/preklady-a-prekladatelske-sluzby).  

A teď k té inspiraci. K čemu mě vlastně knížka inspirovala? K zamyšlení. O tom, jakou cenu má v našich životech přátelství. Jak je důležité. Jak moc ovlivňuje naši budoucnost prostředí, do kterého jsme se narodili a ve kterém vyrůstáme. Jak moc formují naši osobnost rodiče. Jak moc okolí. A jak moc naši přátelé. Možná jsem místo tečky měla na konci udělat otazník. Protože toto všechno náš život ovlivňuje, něco však více, něco méně. Řekla bych, že přátelství na nás působí opravdu hodně. Tak za prvé. Bez kamarádků a bez přátel by to šlo v životě těžko. Když je nám ouha, ne vždy běžíme k mamince, ale skoro vždy vyhledáváme svoji nejlepší přítelkyni / přítele. Znám jednu 95tiletou babičku, která je stále ještě fit, ale už jí to na světě nějak moc nebaví. Má prima rodinu, zdraví také ok, penězi ani žádnou jinou nouzí netrpí. Ale přece! Chybí jí přátelé. Umřeli už totiž. A nemá si s kým zavzpomínat. Jak se dřív žilo, jak jde život, prostě ty vzpomínky z minulosti (ať už ty dobré, ale i ty špatné) nikoho nezajímají. A právě proto jsem si uvědomila cenu přátelství. Mít blízko sebe člověka stejné krevní skupiny, ke kterému mohu zajít nebo třeba jen zavolat, když se mi něco nepovede, ale i povede. Opravdový přítel nezávidí. Naopak. Přeje a inspiruje.

K zamyšlení mě inspirovala i doba a prostředí, ve kterém žijeme. Zatímco přátele si můžeme vybrat, dobu ani rodinu si vybrat nemůžeme. Ono narodit se v třeba v antickém Římě by bylo určitě zajímavé. Ale jen tehdy, pokud bych byla členem vládnoucí třídy. I když mezi námi! Dneska, když je člověka zima a otočí spínačem na topení a za chviličku už se tetelí teplem nebo si napustí vanu horkou vodou a nemusí ohřívat kýble vody, je super zážitek. A to by si v tom antickém Římě nemohl dovolit. A volně se pohybovat, aniž by někde na něj nečíhalo nebezpečí v podobě atentátu, není taky nic moc. Takže všechny ty vymoženosti dnešní doby bych ani jako císař neměla. A pak ty války! Nemusím zrovna chodit do daleké minulosti. Narodit se během první nebo druhé světové války také nic moc, dokonce ani bezprostředně po ní. I to by mohlo člověkem pěkně zamávat.

A pak rodina. Ne všichni rodiče jsou rádci, učiteli a pomocníky na pouti životem. Někdo se musí dostat k cíli úplně bez pomoci a druhý má plnou podporu rodiny a okolí. No, a to mě vedlo také k zamyšlení. A inspirovalo k rozjímání. Nakonec jsem shledala, že současný život není úplně tak špatný. A že ve svém okolí svoji přítelkyni / přítele mám. Možná nejsou až zase tak geniální, ale pro mě znamenají mnoho.

A tak na závěr zase jeden citát. Řekl ho francouzský spisovatel Francois Mauriac: „Není jediné lásky, jediného přátelství, které by prošlo naším osudem a navěky ho neovlivnilo.“

A jak to vidíte vy?