Kdo šetří, má za tři?

 

Někdo rozhazuje peníze, které mu pak do příští výplaty chybí, jiný zase šetří jako o závod, aniž by vlastně věděl proč. Boty stokrát rozšlapané poslouží ještě dalších pár let, dokud je díra neosvobodí a neskončí v koši. I šetření má totiž své hranice.

Lakomce nemá nikdo rád. Vypráví se o nich vtipy a takový Harpagon z Moliérovy komedie Lakomec slaví své úspěchy dodnes. Kde je tedy ta pověstná hranice mezi šetrností a lakomstvím? Kdy jde o rozumné střádání a kdy se jedná již o případ pro psychiatra? Měla jsem tetu. Z gruntu hodná ženská. Ale jedna vlastnost tu dobrotivou povahu převyšovala. A tou byla šetrnost… I když… Celý život si ji pamatuji v jedné zástěře. Na jednu stranu chápu, že móda nemusí pro každého něco znamenat. Ale to šetření na jídle už normální nebylo. Pověstné bylo její kafe. Říkali jsme mu kafe Kopřivka. Teta se totiž jmenovala Kopřivová (nebo tak nějak). Byla to voda a v tom něco, co s pravou kávou nemělo nic společného a rozhodně jako káva to nevonělo. Bůh ví, co to bylo, ale pili jsme to statečně, abychom hodnou tetu neurazili. A přitom vůbec nevím, na co teta šetřila. Jediný syn se neoženil, vnoučata žádná neměla, dluhy také ne. Je pravda, že přišli o našetřené peníze díky slavné měnové reformě z roku 1953. Měli našetřeno na dům a museli začít od začátku. Nakonec dům postavili a mohli si vydechnout. Ale snad se jí ta šetrnost dostala do krevního oběhu a změnila se v lakomství. Tedy v ten druhý extrém. No, v jedné domácnosti bych s ní žít nechtěla.

Myslet na horší časy je super. Když vám ale někdo stopuje, jak dlouho se sprchujete, už tak super není. Je to stejné peklo, jako když si najdete marnotratného člověka, který utratí víc, než vydělá. A pak si jednoduše další peníze vypůjčí. Ani jeden extrém není dobrý. Jeden vás přivede k psychiatrovi nebo k šílenství, druhý na mizinu.

Určitě znáte ze svého okolí spoustu obou příkladů. Víte, on je totiž rozdíl mezi šetrným člověkem a tím, který nedopřeje sobě ani své rodině vůbec nic. Šetrný člověk myslí na horší časy nebo šetří na bezva dovolenou, ale jednou za čas udělá radost svým blízkým nějakým třeba bláznivým a drahým dárkem. To by lakomec neudělal nikdy. Ten raději kupí peníze jen tak. No prostě Harpagon. Jsou tací, co vyhledávají akce, kde by se zadarmo najedli a ještě koukají si něco nenápadně přihodit do tašky na večer. Jeden zase pil vodu z vařených brambor, vždyť byla přece plná vitamínů a nutil k tomu i členy rodiny. No comment.

Jistě, málokdo má takový příjem, aby si mohl dopřát všechno. A tak někdo šetří na oblečení a své ušetřené peníze investuje třeba do vzdělání nebo cestování. Pro každého z nás je priorita něco jiného. A naspořit si něco na horší časy nebo na důchod jistě není na škodu. Ale jak říká lidové moudro, nic se nemá přehánět. Také jet jednou za čas na skvělou dovolenou je příjemným zpestřením života. Vždyť jste si přece na to našetřili. Lakomci nejedou nikam nebo jen tehdy, pokud jim to někdo zaplatí.  To je ten rozdíl.

Někde jsem četla, že v současné době jsou psychiatři, kteří se tímto jevem přímo zabývají. Studují ho, hledají a odkrývají příčiny. Přirovnávají extrémní spořivost k anorexii. Má to i odborný název. Finanční anorexie. Jde prý o psychickou poruchu, která spočívá v tom, že člověka uspokojuje, když si něco odříká. Představa, že si něco koupí, je pro něj nesnesitelná. A představa, že něco koupí své rodině, je ještě nesnesitelnější. Všechno mu připadá zbytečné, jediný smysl vidí v tom, že mu narůstají úspory.

Takže ano! Šetřit se určitě vyplácí. Ne nadarmo se říká, kdo šetří, má za tři. Ale! Nezapomeňte hýčkat sebe a své nejbližší nějakým dárkem, čímž myslím i finančně náročnějším. Znám jednoho, který pod pojmem dárek k vánocům, kupoval mýdlo. Tak tohle ne. To snad radši nic. A na závěr jeden citát, který se mi líbí: „Tři druhy lidí nemají peníze: chudí, rozhazovační a lakomci.“ – Peter Altenberg, rakouský spisovatel a básník.

A jak to vidíte vy?