Osud, nebo náhoda?

Když se vám v životě něco nedaří, také to svádíte na osud? Ach jo, to mám ale těžký osud, ať dělám, co dělám, tak to nevyjde. Nebo tohle… Jedna známá mi vyprávěla, že asi tak před rokem seděla sama v obýváku, ale něco jakoby ji táhlo ven. A tak šla na procházku. Na Vyšehradě se posadila na lavičku, protože už jí bolely nohy a koukala pánu bohu do oken. Za chvíli si k ní přisedl kluk s kolem, které opřel o strom. Měl rozbité koleno, a tak si ho ošetřoval. Netrvalo dlouho a dali se do řeči. Příští víkend už vyrazili na kolo spolu. Tak, jak to teda je? Osud nebo náhoda?

Některé situace vypadají, jako by prostě nemohly být náhodné, ačkoli zdravý rozum říká něco jiného. Já sama jsem na jedné zahraniční cestě potkala člověka, se kterým jsem si výborně popovídala. Před mým odjezdem mi dal svoji vizitku se svým jménem… Pro případ, že bych se chtěla ozvat. Zapomněla jsem na to. Asi tak za měsíc jsem šla do knihovny. Mám ráda historii, a tak jsem hledala knížky v této sekci. Jedna mě obzvlášť přitahovala, i když o této historické osobě už jsem měla načteno opravdu hodně. No, půjčila jsem si ji. Doma jsem ji otevřela, a představte si, že ten kníže, o kterém knížka pojednávala, zaměstnával na svém dvoře minesengra, který se jmenoval úplně stejně jako dotyčný muž z mého zahraničního výletu. Nešlo o žádné obyčejné příjmení. Náhoda? Nebo osud? Carl Gustav Jung to nazývá synchronicita. Ta pro Junga znamenala v podstatě opak kauzality. Na události ve světě se běžně díváme jako na kombinaci příčin a důsledku. Každé akce vyvolávají reakci. Naopak synchronicita předpokládá souslednost jevů nikoli na základě kauzality, nýbrž podle smyslu. Nevěříte? Můžeme to nazvat také smysluplná náhoda. Jistě se vám vybaví takové příběhy, kdy jste zrovna na někoho mysleli (dlouho se vám totiž neozval) a dotyčný právě zavolal.

Má dobrá kamarádka odjížděla od maminky a v rádiu vyprávěli o jakémsi městečku. Náhle minula ukazatel, na kterém bylo právě toto město napsané. Ano, právě tím městem projížděla.  Prodává v Praze v jednom luxusním butiku. Jednou tam přišla zákaznice z Německa. Dali se do řeči a dotyčná Němka jí sdělila, že jede na víkend do takové zapadlé vesničky na západě Čech. Byla to právě ta vesnička, z které moje kamarádka pocházela. Zase nevěříte? Já nevím. Je pravda, že každý z nás má v kapse několik podobných příběhů.

Někteří lidé jsou jimi velmi přitahováni. Jako, kdyby na ně čekali. Těm se takové věci stávají častěji. Jaký mají význam? Jaké poselství chtějí sdělit? Přichází k lidem, aby jim pomohly změnit dosavadní hodnoty? Kdo ví… Skeptici totiž tvrdí, že synchronicita je produkcí naší vlastní mysli. Těch překvapivých shod okolností si lidé všímají, když hledají odpověď na nějakou otázku. Ale!

Mně se například stalo, že jsem pro vnučku sháněla Goofyho (postavička od Disneye), kterého ztratila někde v Pise, v Itálii. Byla na něho fixovaná a ze ztráty byla opravdu moc smutná. Hlavně večer, protože byl jejím kamarádem na spaní. Chtěli jsme koupit jiného. Jenže Goofy nešel sehnat. Pátrala celá rodina. Všude. V obchodech kamenných i na internetu. Dokonce i v Anglii, kde máme příbuzné. Zapojili jsme kdekoho. Ale Goofy jakoby se z obchodů vytratil. Den před vánocemi jsem šla do Kauflandu nakoupit. V podstatě jsem nic nepotřebovala, ale něco mi našeptávalo, abych šla… A tak jsem šla. Do nákupního košíku jsem položila chleba a další potraviny a procházela mezi regály s hračkami. A tam jsem ho uviděla! Goofyho. Ležel jediný na polici, jakoby na mne čekal. Nevyšla jsem z údivu. A tak ho vnučka přece jen našla pod stromečkem. Ještě nevěříte?

Co si o tom myslíte vy?