Tak to vidím já !

  Jeden by ani nevěřil, že je ještě v jednadvacátém století možná. A je! Vyskytuje se na každém kroku. Na školách mezi dětmi, na pracovišti, prostě všude tam, kde jsme my, lidé. Skoro se nevím, jestli mám nazvat lidmi ty, kteří tak rádi někoho šikanují. Ať už fyzicky nebo psychicky. Ani nevím, co je horší. A protože mě zajímá, jak se toto podivné slovo v češtině vzalo, tak vězte, že pochází z jazyka francouzského. Chicane. Ta se projevuje nejrůznějšími způsoby. Může to být ponižování, urážení, zesměšňování nebo sociální izolace. Proč jsem se rozhodla nad tím zamyslet? Vedla mě k tomu kauza zoologické zahrady, kam tak ráda s vnoučaty chodím. Koho by napadlo, že právě tam se mohou odehrávat dramata ze strany vedoucích pracovníků. Je mi těch lidí líto. Tedy těch, kteří byli šikanováni a vystavováni psychického stresu. Chodíte si takhle po upravených cestičkách, obdivujete zvířata a o tom, že se něco děje za zavřenými dveřmi nemáte ani tuchu. Prý situace tam ...

  „Já budu dneska mýt, a ty utírat,“ upozorňovala mě důrazně sestra, když jsme stály před hromadou nádobí v nedělní kuchyni. „Tak dobře,“ souhlasila jsem, ale příští víkend zase ty. Ona vlastně obojí činnost, tedy mytí a utírání žádná zábava nebyla. Kdo jste z mojí generace, tak víte, o čem mluvím. A u nás byla kupa kastrolů běžná. „Máte nádobí jak ve statku,“ komentovala to babička Marta. Po této zkušenosti z dětství jsem se naučila již ve své domácnosti nádobí během vaření odmývat. Proč mě napadlo zrovna tohle? Protože dnes už si neumí nikdo představit, že by po sobotním nebo nedělním obědě se mylo nádobí. Kdo dnes nemá myčku? Asi určitě jsou tací, ale je jich čím dál méně. Také, když si vzpomenu na praní prádla, musím se dnes usmívat. Automatickou pračku jsme hned neměli, a já si vybavuji pračku, ve které jsme prali a poté velkou vařečkou prádlo přehazovali do ždímačky. A věřte mi, že sílu to chtělo. Ještě dnes vidím svoji útlou maminku, jak to prádlo přendává. ...

  Záliba, koníček, hobby a já nevím, jak ještě nazvat, když se něčemu s vnitřním uspokojením věnuji. Je to něco, co dělám s nasazením a co mě baví. Někdy se může přihodit, že se koníček stane zároveň povoláním, ale většinou tomu tak není. Nezbývá nic jiného než se svému hobby věnovat ve volném čase. Jedno má však hobby společné. A to je radost. Některé záliby jsou zcela běžné, jiným se nestačíte divit. Mezi ty aktivní patří bezesporu jakýkoliv sport. Ten je dobrý nejen pro naši fyzičku, ale i psychickou pohodu. Ne nadarmo se říká, máš-li problém, tak ho vyběhej. Jenže každý na sport není nebo mu nic neříká. Znám ženy, kteří navštěvují posilovnu jen proto, aby se pyšnily štíhlou postavou a muži zase bicepsy. Ve skutečnosti to dělají jen kvůli tomu a o lásce ke sportu nemůže být ani řeč. Vyjmenovávat škálu sportů, které člověka baví asi nemá cenu. Někdo hraje tenis, jiný bruslí a lyžuje, další běhá za míčem na fotbalovém hřišti. Ale podívejme se na jiné druhy koníčků. Pat...

  Jdete lesem, už se stmívá a srdce vám buší o sto šest. Rozhlížíte se vyděšeně nalevo a napravo a jdete tak rychle, jak jen to jde. Ale to není fobie. To je obyčejný strach. Přirozená emoce, která nás nabádá k obezřetnosti. V podstatě nás chrání. Sedíme s kamarádkou v kavárně a vy už zase cítíte tlak na hrudi a obavy. „A z čeho máš strach?“ ptá se Věra. A vy nevíte. Prostě je tam a žije si vlastním životem. Ale ani to není fobie. Je to úzkost. Ten, kdo jí trpí, ví, o čem mluvím.   Snažíte se připravit na nejrůznější problémy, které podle vás mohou nastat, ale ve skutečnosti se nikdy nestanou. Co to tedy je ta fobie? Mimochodem slovo pochází z řeckého slova „fobos“. Pro fobii je typický chorobný a bezdůvodný strach z věcí nebo situací. Člověk si svůj nesmyslný strach uvědomuje, ale nedokáže s ním nic dělat. Prostě nejde potlačit. Já se bojím psů. Čím větší, tím větší hrůzu mám. Ani nevím, kde se to vzalo. Matně si vzpomínám, že jako tř...

  Tak jo. Napsala jsi krásnou knížku, Blanko. Kde ty jenom bereš tu inspiraci? Co je to vlastně ale ta inspirace? Je to nějaký podnět, nápad, který vede k určité činnosti. Pochází z latinského slova in-spirare a to doslova znamená vdechnout. Vdechnutí používají lékaři. Ale inspiraci najdeme v každém oboru, hodně ji používají i kuchaři k vytváření nových receptů.   Nám jde o tu inspiraci uměleckou, o tu, která vede k nějaké tvorbě. Mnozí si myslí, že kreativní člověk se již s určitým talentem narodí a inspiraci vůbec nemusí hledat. Omyl, pánové a dámy. Jistojistě platí, že nás nejvíce inspirují příběhy ze života rodiny nebo našeho okolí. Stačí jen bedlivě naslouchat a naše mysl už zaznamenává povídku nebo vyprávění. Uměleckou inspiraci můžeme hledat i na obyčejné procházce do přírody. Stačí se jen pozorně rozhlížet po svém okolí a člověk zjistí, že příroda je sama o sobě nekonečným zdrojem krásy a inspirace. To se týká nejvíce malířů a ilustrátor...

  Šla jsem nakoupit a než jsem vyběhla z domu, otevřely se dveře v přízemí. Stará paní vykoukla a bezelstně se mě zeptala: „Jdete do obchodu? Mohla byste mi koupit malou čokoládičku? Dám vám peníze.“ Ano, nikdy se mi nepodařilo proklouznout, slyšela na svůj věk jako rys. Pak jednoho dne bylo ticho. Až po delší době vyšla na chodbu mladší dívka a řekla mi: „Babička zemřela.“ Tak nějak jsem si uvědomila, že po ní zbylo prázdné místo. Podobné to bylo s další sousedkou, která sice bydlela v jiném vchodu, ale pravidelně sedávala na balkoně a telefonovala. Na svůj věk byla velmi čilá a neustále pracovala. Její silný hlas byl skoro velitelský a řídila firmu napříč republikou. Pak postupně hlas slábl a také se ozýval čím dál méně. Jednoho dne přijela sanita a od té doby je balkon prázdný. Když jsem se přestěhovala do mého nového bydliště, obývali ho lidé v produktivním věku, mladí lidé s dětmi. Najednou děti vyrostly a jejich rodiče začala zdobit šeď ve vlas...