Šikana

 

Jeden by ani nevěřil, že je ještě v jednadvacátém století možná. A je! Vyskytuje se na každém kroku. Na školách mezi dětmi, na pracovišti, prostě všude tam, kde jsme my, lidé. Skoro se nevím, jestli mám nazvat lidmi ty, kteří tak rádi někoho šikanují. Ať už fyzicky nebo psychicky. Ani nevím, co je horší. A protože mě zajímá, jak se toto podivné slovo v češtině vzalo, tak vězte, že pochází z jazyka francouzského. Chicane. Ta se projevuje nejrůznějšími způsoby. Může to být ponižování, urážení, zesměšňování nebo sociální izolace.

Proč jsem se rozhodla nad tím zamyslet? Vedla mě k tomu kauza zoologické zahrady, kam tak ráda s vnoučaty chodím. Koho by napadlo, že právě tam se mohou odehrávat dramata ze strany vedoucích pracovníků. Je mi těch lidí líto. Tedy těch, kteří byli šikanováni a vystavováni psychického stresu. Chodíte si takhle po upravených cestičkách, obdivujete zvířata a o tom, že se něco děje za zavřenými dveřmi nemáte ani tuchu. Prý situace tam byla veřejným tajemstvím. Jakým veřejným tajemstvím? Pokud se to vědělo, proč to nikdo neřešil? Proč někdo kompetentní nezakročil? A jsme u toho. Spousta lidí, kterých se to netýká, si nechce pálit prsty.

Také se často mluví o dětské šikaně. To se vybere nějaký slabý jedinec a někteří borci si na něm svlažují své ego. A nejde jen o nadávky, ponižování a fyzické napadení. Stačí, když se holky domluví, že nebudou s Hankou mluvit a úplně ji ignorují. Chudák Hanka neví, co se děje, ale cítí se hrozně. Úplně se uzavře do sebe a jít do školy pro ni představuje nevýslovnou bolest. Tak se jí radši vyhýbá. Pokud rodina funguje tak jak má a Hanka se svěří rodičům, je naděje na nápravu. Také učitel by měl být všímavý. Já vím, je to těžké. Tím, že někoho šikanuji, se málokdo pochlubí. A ten, který je terčem posměchu, také většinou mlčí. Má strach. Ale mezi námi, je stále více případů, kdy je šikanován dokonce i učitel. Pak se vůbec nedivím, že učitelů je jak šafránu.

Další cizí slova jako „bossing“ a „mobbing“ byla v mém mládí neznámá. Ne, že by neexistovaly, ale nazývaly se jinak. Bossing je šikana, kdy nadřízený šikanuje podřízeného. Prostě já jsem „boss“ a ty nula. Mobbing je systematické týrání jedince ze strany jeho kolegů. Obojí je strašné. A v nejlepším případě to končí výpovědí. Člověku se uleví. Zažila jsem kolegyni, na které si šéf vyléval zlost. Ať udělala cokoliv, všechno bylo špatně. Pak následovala vlna urážek a ponižování. Mně by to tedy srazilo na kolena a dala bych výpověď. Dotyčná ale vzdorovala. Měla dvě malé děti a bála se, že žádné jiné místo nesežene. Stejně nakonec vedoucí vyhrál. Teprve po jejím odchodu jsem byla nepřímým svědkem, kdy se o ní bavili dva nadřízení. „Vidíš, tak už to vzdala a nemusíme ani platit odstupné,“ smál se manager. Aha, došlo mi. Potřebovali se jí zbavit a nechtěli propustit z nadbytečnosti. Co dodat? Slušný zaměstnavatel to prostě řekne narovinu, nabídne odstupné a se zaměstnancem se domluví. Neslušný si hledá záminky, aby mohl člověka nařknout z neplnění pracovních povinností a je úplně jedno, jestli mu dává nesplnitelné úkoly nebo jej deptá, až raději odejde sám.

Zajímá vás, co je to za lidi, kteří šikanují? Mě taky. Šikanující prý mnohdy pochází z prostředí, kde je agrese prostředkem jednání. K šikanování ho často vede vlastní zakomplexovanost, nedostatek sebevědomí a nejistota. Výzkumy ukazují, že agresoři mají specifické psychologické rysy. Chybí jim prosociální chování, netrápí je úzkost a nerozumí pocitům druhých. Empatie rovná se nule. To se může projevit už v dětství. Ale je to těžké. Který rodič by chtěl přiznat, že právě moje dítě má problém. Že napadá své vrstevníky, bere jim hračky, mlátí je do hlavy, a já nevím, co ještě. Šikanující uznává právo silnějšího. A nedej bože, že vy jste křehcí a něčím se odlišujete.

A ještě jeden druh šikany bych zmínila. Kyberšikana. Na rozdíl od klasické šikany se odehrává ve virtuálním světě, ale může mít stejně vážné psychické následky. Stačí si otevřít internet a nestačíte se divit. Uf! Nechtěla bych být veřejně známá osobnost. Asi bych z těch urážek nespala. Jsem holt měkký člověk a urážet někoho mi připadá ubohé a neetické. A víte, co jsem si všimla? Že právě ti, kteří tak rádi urážejí, toho v životě nedokázali moc. Odvážím se říci, že občas i velké nic. Tak se holt musí vyřádit na těch úspěšnějších. Jak říkají psychologové, ti šikanující mají o sobě velké mínění. Místo, aby zapracovali sami na sobě, raději nadávají druhým. Vždyť oni všechno ví, ne?

„Když tě lidé zraňují znovu a znovu, mysli na ně jako na smirkový papír. Mohou tě poškrábat a hodně zranit, ale nakonec se bude lesknout a oni budou zbyteční…“ Andrew Biersack, americký zpěvák.

A jak to vidíte vy?