Stydíte se občas?

 

Pokud se zamyslíme nad slůvkem stud napadnou nás dvě roviny. První z nich je stydět se za nahotu těla. Někdo má problém sprchovat se s cizími lidmi ve sprše, než vstoupí do bazénu. Někomu je to jedno a klidně využívá nudistické pláže a jiné příležitosti, kde je oděv nežádoucí. Tato otázka se řeší už od dob Adama a Evy a je stále aktuální. Co je přirozené a co už je za hranou? To záleží na každém z nás. Někdo se prostě převléká za paravánem a někomu nevadí ani sto zvědavých očí. Já bych to spojila trošku i s estetickou stránkou. Pokud je člověk mladý, štíhlý a nebojím se říci krásný na pohled, stydět by se nemusel. Ale jsou zase lidé, u kterých už atraktivita není na pořadu dne, a přesto jim nahota nevadí. No nevím. Asi to záleží na výchově. Možná i na sebevědomí.

Měla jsem kamarádku Japonku. Jednou cestovala do školy se spolužákem ze Srí Lanky. „Hele, myslíš si, že mám velký výstřih?“ zeptala se mě. „Proč? To víš že ne,“ odpověděla jsem jí. Opravdu žádný neměla. „No, ten spolužák jí prý upozornil, že její výstřih je za hranicí slušnosti.“ „Pane bože, to jsi ho měla poslat někam…“, řekla jsem jí. „Já nemůžu, já jsem Japonka,“ sdělila mi smutně. A tak jsem si uvědomila naši odlišnost kultur. Inu, co je povoleno u nás, je jinde neslušné a nevychované. V této souvislosti mě napadají ženy v arabském světě a všechny ty jejich burky, hidžáby, nikáby a čádory, které mají chránit cudnost a důstojnost žen. Hm, tak tohle fakt ne! Když jsem je viděla v Tunisu koupat se v těch hábitech, tak jsem byla ráda, že jsem Evropanka.

Jako dítě jsem se styděla dojít do obchodu a koupit si deset deka šunky, protože to znamenalo překonat stud a mluvit s prodavačkou. Nesnáším, když mám někde mluvit na veřejnosti a hodně lidí pohromadě mě uvádí doslova v paniku. Nejsem sama. Stud a plachost je ale osobnostní rys, není to chyba ani nedostatek. Je pravda, že stydlivost přináší určité problémy. Například při navazování kontaktů. Většinou tito lidé mlčí, a když jsou osloveni a mají promluvit, zalije je červeň. No znáte to, Jaroušek se stydí a už se zase červená, když má ve školce přednášet básničku. Zatímco Lukášek je stále ve středu pozornosti a nedej bože, kdyby ne, hned na sebe upozorní. Stud nezná a že občas plácá blbiny? Plácá, no a co? On se za to nestydí. Určitě znáte ve svém okolí také sebestředné jedince. Že by byli nejchytřejší, to tedy nejsou. Ale myslí si to o sobě, a tak klidně překřikují ostatní a říkají věci, které vůbec nemají podložené. Ale že by se začervenali? To ani náhodou.

A teď ta druhá rovina studu. Člověk se může stydět i za své činy. Tento stud často pramení z vnitřního pocitu zahanbení a viny za to, co jsme udělali. Ublížili jste někomu? Pomluvili ho u ostatních a ti se teď na něj dívají s úšklebkem? Chtěli jste někoho zranit, a to se vám povedlo. Ve chvíli vzteku vás vůbec nenapadlo, co tím způsobíte. Měli jste černo před očima a nějaký vnitřní hlas vás vybízel k pomstě. Třeba k tomu, abyste nechali otrávit psa svému ex, který vás opustil s jinou. Pokud se ale ozve svědomí a vy se za svůj čin stydíte, jste na dobré cestě. Nikdo nejsme svatý, ale pokud udělám něco přes čáru a svědomí začne hryzat, stačí použít to kouzelné slůvko „promiň“, že? Ale jsou i tací, kteří jsou o své pravdě přesvědčeni a nápravu ke svému životu nepotřebují. Inu, každý jsme jiný. Někdo se stydí za to, že vynadal učitelce ve školce, že neustále napomíná Helenku, jiný píše anonymy na sousedy a svědomí má čisté.

Podle psychologů v každém člověku dříme zlo. Sice si většina z nás myslí, že by se zlých skutků nedopustila. Ale ve skutečnosti prý tomu tak není. Proto je dobré udržet i své mravní zásady a dávat si na své chování pozor. Dodržovat nějaké etické normy. Jedna indiánská legenda říká, že každý máme v sobě dva vlky. Zlého a hodného. A vyhraje ten, kterého krmíte. Moudré, že? Takže záleží jen na jedinci, co si vybere. A pokud už něco špatného vykonám, je stud na místě a měl bych se snažit se alespoň omluvit. Nejhorší je, když slyším takovéto to: „no a co, stejně si to zasloužil…“

„Považuji za ztraceného toho, kdo ztratil stud.“ Titul Maccius Plautus, římský dramatik, (-254—184 př.n.l.)

A jak to vidíte vy?