Paralyzují vás fobie?

 

Jdete lesem, už se stmívá a srdce vám buší o sto šest. Rozhlížíte se vyděšeně nalevo a napravo a jdete tak rychle, jak jen to jde. Ale to není fobie. To je obyčejný strach. Přirozená emoce, která nás nabádá k obezřetnosti. V podstatě nás chrání. Sedíme s kamarádkou v kavárně a vy už zase cítíte tlak na hrudi a obavy. „A z čeho máš strach?“ ptá se Věra. A vy nevíte. Prostě je tam a žije si vlastním životem. Ale ani to není fobie. Je to úzkost. Ten, kdo jí trpí, ví, o čem mluvím.  Snažíte se připravit na nejrůznější problémy, které podle vás mohou nastat, ale ve skutečnosti se nikdy nestanou.

Co to tedy je ta fobie? Mimochodem slovo pochází z řeckého slova „fobos“. Pro fobii je typický chorobný a bezdůvodný strach z věcí nebo situací. Člověk si svůj nesmyslný strach uvědomuje, ale nedokáže s ním nic dělat. Prostě nejde potlačit. Já se bojím psů. Čím větší, tím větší hrůzu mám. Ani nevím, kde se to vzalo. Matně si vzpomínám, že jako tříleté dítě se za mnou jeden vlčák rozeběhl a já běžela jako o život. Místo, abych se zastavila. Možná si chtěl hrát, nevím. Ale říkejte to tříletému dítěti. Patrně tady byl začátek mého strachu. No, v každém případě, když vidím většího psa, buší mi srdce jako by chtělo vyskočit z těla ven a pokud to jde, zvolím únikovou cestu.

Představte si, že fobií existuje prý více než pětset druhů! Asi mezi nejznámější patří arachnofobie, což je strach z pavouků. „Babí, já nemůžu k tobě nahoru, na schodech je pavouk,“ křičí vnučka. „Pomoooc,“ pokračuje řevem. Pak se přidá druhá a já jdu toho vetřelce vynést do trávy. „Vždyť byl malinký, žádný odporný křižák,“ vysvětluji. Křižáků se bojím totiž i já. Nebo spíš se mi zvedá žaludek. Nelíbí se mi. „To nevadí,“ pokračují holky, „já se bojím i malého pavouka!“ Pak existuje strach z veškerého hmyzu. Má svůj vlastní název entomofobie nebo insektofobie. Ta bývá také častá. Hlavně teď na podzim. Týká se i mně a mých kamarádek. Všimněte si, že mužskou populaci tu nezahrnuji. Tím příšerným hmyzem myslím vroubenku americkou. Je to páchnoucí ploštice, která hledá, kde přezimovat. K tomu jí slouží parapety našich obydlí a při větrání vklouzne do našeho domova. Je ošklivá, tedy promiňte. Aspoň nám dámám tak připadá.

A co taková nyktofobie? Slyšeli jste o ní? Je to strach ze tmy. Také se řadím k těmto lidem. Myslíte, že tato fobie patří jen k našemu dětství? Omyl. Může přetrvávat i do dospělosti a jít tmavou ulicí je spojeno s nepřekonatelným strachem. Bohužel i doma vyznáváte heslo „budiž světlo“. Ale při rozsvícené lampičce zase neusnete. Ach jo. Tak zhasnete a pokud to jde z ložnice už nevyjdete. Až ráno, kdy se hlásí o slovo nový den. Proto miluji rána! A pokud se k tomu ještě přidá slunce, mám den jako malovaný.

Tak teď se neděste prosím. Přidám pár fobií, těch nejvšednějších. Třeba strach z výšek, je nazývaný akrofobie. A určitě se k ní hlásí spousta osob. Vylezete na hradby a při pohledu dolů vám spadne čelist a napadne vás jediné. Pryč. Známá je i bakteriofobie. Jde o strach z bakterií či nákazy. Tyto jedince poznáte na první dobrou. Neustále si chodí mýt ruce. Už jste slyšeli o cibofobii? Je to strach z jídla. Ano. Proto se přikláním k tomu, abyste své děti do jídla nenutily. Moje známá mi vyprávěla, jak ji rodiče vnucovali jíst maso. Dělalo se jí z něho zle, a tak ho nechávala v puse jako křeček a v nestřeženém okamžiku vyplivla a schovala do aktovky. Vypěstovali z ní nedobrovolnou vegetariánku. Znáte lidi, kteří tráví své dny neustálým úklidem? Já ano. Mají strach ze špíny. Vidí ji i tam, kde žádná není. Jde o mysofobii. Také častá je prý i trypanofobie. Víte, co to je? Strach z injekčních stříkaček a jehel. Ale jsou i fobie, které jsem slyšela poprvé. Třeba taková aichmofobie, jinak strach ze špičatých předmětů. Nebo batmofobie, strach ze schodů a schodišť. A co taková fobofobie? Strach z vlastního strachu. Hedofobie? Strach z radostí. Známější je monofobie, což je strach z osamění. Mohla bych pokračovat, ale všechny se do mého blogu nevejdou.

Zvládnout fobii není jednoduché. Odborníci nejvíce využívají kognitivně-behaviorálnjí metodu terapie. Pod vedením terapeuta se člověk postupně vystavuje umělým i reálným sociálním situacím, učí se je řešit a jak si s nimi poradit. Ale mezi námi, nějaké strachy má každý z nás. A pokud nás zcela neovládají, naučíme se s nimi žít. Víme o nich a nějak je už zvládneme, že?

„Láska nevidí nepřátele, ale strach ano.“ – Platón, řecký filozof. „Strach lže a ty mu věříš.“ Friedrich Nietzsche, německý filozof a spisovatel.

A jakou fobii máte vy?