Kdo bude mýt nádobí?

 

„Já budu dneska mýt, a ty utírat,“ upozorňovala mě důrazně sestra, když jsme stály před hromadou nádobí v nedělní kuchyni. „Tak dobře,“ souhlasila jsem, ale příští víkend zase ty. Ona vlastně obojí činnost, tedy mytí a utírání žádná zábava nebyla. Kdo jste z mojí generace, tak víte, o čem mluvím. A u nás byla kupa kastrolů běžná. „Máte nádobí jak ve statku,“ komentovala to babička Marta. Po této zkušenosti z dětství jsem se naučila již ve své domácnosti nádobí během vaření odmývat.

Proč mě napadlo zrovna tohle? Protože dnes už si neumí nikdo představit, že by po sobotním nebo nedělním obědě se mylo nádobí. Kdo dnes nemá myčku? Asi určitě jsou tací, ale je jich čím dál méně. Také, když si vzpomenu na praní prádla, musím se dnes usmívat. Automatickou pračku jsme hned neměli, a já si vybavuji pračku, ve které jsme prali a poté velkou vařečkou prádlo přehazovali do ždímačky. A věřte mi, že sílu to chtělo. Ještě dnes vidím svoji útlou maminku, jak to prádlo přendává. Jakmile se koupila automatická pračka, naše společná práce v koupelně skončila.

Ale jedno vám řeknu. Určitá pozitiva to mělo. Třeba to hádání se sestrou, kdo bude mýt a kdo utírat mělo něco do sebe. Trávily jsme tu hodinku spolu a také si stačily svěřit některá tajemství. Nevím, jak to dělají dnešní sourozenci, ale to „společné“ tam určitě není. Zrovna tak čas strávený s mámou u prádla nás spiklenecky sblížil. Byla to chvilka intimnosti a po ní následovala sladká odměna v podobě koblihy nebo jiné dobroty.

Inu, dnes je doba odlišná. Většinou každý sedí u svého počítače, tabletu nebo mobilu a někdy ještě se sluchátky, aby nerušil ticho. Ano, kde je internet, tam se mlčí. Nikdo nic nevykřikuje, na nic se neptá. Ale nechci patřit mezi ty, kteří dnešní dobu zatracují. Jen tak mezi námi, když si dříve sedla rodina večer k televizi, aby sledovala nějaký seriál, tak si také spolu moc nepopovídali. V podstatě to je stejné, jako když teď každý sedí u svého přístroje. Jenže jakmile se spolu díváme na seriál, vytváří to dojem, že něco děláme společně. Kdežto pokud jsme každý u svého přístroje, podobný dojem nevzniká.

Ale jedno je fakt. Přístroje jsou fajn, zbavují nás nezáživné práce, ale zároveň odcizují vztahy mezi lidmi. A to i mezi těmi nejbližšími. Vyprávěla mi jedna známá, že byla na nějaké misi v Burkina Faso a zaujala ji jedna věc. Jedna žena z komunity měla psychické problémy, a celá skupina začala s ní tančit. Několik hodin, možná se někteří dostali do transu. To nevím. Ale žena prý v následujících dnech fungovala a neseděla zasmušile někde v koutku. Nedávno jsem četla, že tanec je vhodná terapie na depresi. Tak vidíte, na vše se dá pohlížet různě.

No, dříve bylo také normální, že generace žily blízko sebe a rodiny měly silnější sociální vazby. Jedno je jisté. Pokrok nezastavíš. Moje kamarádka Monika, která pracovala v lékárně, se jednoho dne rozhodla, že takhle ne! Že lékárna už není místem, jak pomoci lidem s bolestmi, ale prodávají se tam nejrůznější krémy na vrásky a celulitidu a já nevím, co ještě. Odstěhovala se do hor, začala bydlet na samotě a denně scházela několik kilometrů do místní hospody, kde roznášela jídlo. Jejím snem bylo maličké hospodářství se slepicemi a kozami. A víte, jak to dopadlo? Žádný happyend. Po roce a půl se opět přestěhovala do „civilizace“ a pracuje v lékárně.

„Bratr mající oporu v bratru je jako opevněné město.“ To se říká v Bibli. „Bez rodiny se člověk chvěje zimou v nekonečném vesmíru.“ – André Maurois, francouzský spisovatel.

A jak to vidíte vy?