Tak to vidím já !

  Měla jsem babičku. Já vím, tu měl a má kdekdo. Ale pro mě byla tou duší, ke které jsem ubíhala v dobách veselých i smutných. Připadalo mi, že zná na všechno odpověď. Snad to bylo tím, že už měla „odžito“, a tak uměla díky životním zkušenostem oddělit zrno od plev a některé z jejich rčení a moudrostí předávám dál. Taková lidová slovesnost. Sice se mi zdá, že o ně moc nikdo nestojí, ale já to hrdinně ustojím a omílám dál. Doby, kdy se dralo peří, a děti poslouchaly pohádky na peci, jsem už nezažila, ale poznala jsem jiné věci, které čím jsem starší, chovám ve svém nitru jako největší poklad. A jsem zase na úvodu. Měla jsem babičku. Jmenovala se Marta, a proto miluji písničku, kterou mi zpívávala: „Jó, Marta je Marta, Martu zná celá parta…“ A protože jsem i já zestárla do věku babičky, už se nemusím stydět za to, že jsem si ještě coby … náctiletá (číslo si dosaďte prosím sami) vlezla k ní do postele, na opačnou stranu, tam kde měla nohy a prosila: „Babičko, vyprávěj...

  Desatero přikázání, nebo pokud chcete Desatero božích přikázání či dekalog má už ve svém označení číslovku deset. To znamená, že Bůh dal lidem deset návodů a směrnic, jak správně žít. Dle Starého zákona předal Bůh dvě desky s přikázáním na hoře Sinaj do rukou Mojžíšových. V Novém zákoně není ovšem Desatero výslovně zmíněno, ale najde v něm jen neúplné výčty či parafráze. Určitě jste poznali, že se nechci zabývat jednotlivým výčtem přikázání a jejich významem. To přenechám povolaným. Mně spíše zaujala některá z nich a také otázka, proč vznikla. Z jakého důvodu? Boha nechám odpočívat na nebesích a podívám se na některá z nich z čistě  pozemského hlediska. Tak, jak vznikala a rozvíjela se společenství lidí a vznikaly státy, bylo třeba vytvořit i právní systém. Tedy to, čím by se lidé měli v budoucnu řídit a co respektovat. Šlo prostě o to, aby si každý nemohl dělat to, co chtěl a co vyhovovalo jemu nebo jeho rodině. Šlo o vytvoření předpisů,...

  Znala jsem jednu paní. Milá, přívětivá osoba. Říkala jsem si, jak je príma, že takové úžasné a nekonfliktní lidi existují. Až jednou… Z příjemné a usměvavé paní se ten den vyklubala pěkná fúrie. Ječela na souseda, hlas jí přeskakoval a já chvílemi myslela, že ji štípla neznámá moucha CC a změnila povahu té miloučké osůbky. Věc se má asi takhle. Každý z nás má dvě tváře. Někdo ještě více. Ono totiž záleží na situaci, do které se jedinec dostane. Pokud vše běží podle plánu, nevyskytnou se žádné problémy, i já nemám zapotřebí ukazovat svou druhou tvář a vystrkovat drápky. Ale stačí sebemenší stres a mohu být někdo jiný. Okolí pak jen bezradně krčí rameny a kouká. No, prostě někdo umí nosit masku, která se sama odkryje v krizových situacích. Za ní se může schovávat falešník, osoba hysterická nebo pomlouvačná. Za člověka mluví činy. Ne slova. A to je možná jeden z ukazatelů, na který se zaměřit. Znám jednu, která o sobě neustále mluví. Já bych udělala, já bych od...

  Začala bych příběhem své kolegyně. Manžel jí volal do práce pětkrát denně. Když jsem se vyptávala, co spolu pořád řeší, pokrčila rameny a řekla: „Vlastně nic.“ Až u kávičky se mi svěřila, že se jí vyptává, co právě dělá, s kým jde na kafe, jak se k ní chová nadřízený a že si všiml, že dneska vyrazila do práce v té krátké sukni… A že by rád věděl, proč… Koukala jsem s pusou dokořán, a protože to potřebovala zřejmě ze sebe dostat, pokračovala. „Představ si, že mi prohlíží mail i telefon. Víš, třeba telefon položím na stůl v obýváku a odejdu do kuchyně. Pak se vrátím a mám otevřenou zprávu, kterou jsem vůbec nečetla. Když se zeptám, jak si dovoluje prohlížet mé esemesky, tvrdí, že se nedíval, že hledal jen kalkulačku a potřeboval nutný výpočet… Tak toto už zavání žárlivostí, ne? A co to vlastně je? Jukla jsem se do Wikipedie a dozvěděla se, že… No, zkrátka a dobře, je to strach ze ztráty lásky. Ale abych trošku odbočila, žárlivost se neprojevuje jen ve vzt...

  Nic naplat, empatie je součástí našeho života. Vcítit se a pochopit druhého člověka je jedním ze základních rysů lidskosti. I když mezi námi, všeho moc škodí. Vžít se do pocitů těch ostatních, porozumět jim, je jistě chvályhodné. Ale všeho s mírou. Takový extra empatický jedinec, který soucítí přes míru, si velmi komplikuje život. Ono sympatizovat s Jarkou, Vendou, Láďou i celým světem nejde. Nebo i jde. Ale opravdu pomoci mohu blízké osobě, zachránit celý svět je už pěkná dřina. Palivem empatie je laskavost. Čím více laskavosti projevíme druhým, tím lépe se do nich dokážeme vcítit a jako bumerang se nám to vrátí zpět. Když se příliš trápíte nad tím, jak se cítí ostatní, přemýšlíte o potřebách a pocitech druhých, tak riskujete, že uškodíte sami sobě, ba dokonce i lidem, na kterých vám záleží. Krátce řečeno, někteří lidé jsou empatičtí nadmíru. Citlivě vnímají pocity a potřeby ostatních a ztrácejí tak schopnost vnímat pocity a potřeby své. Jaksi na sebe zapomínají. Ale...

  Nedávno jsem měla schůzku s jednou kamarádkou, která přivedla svou přítelkyni. Neznala jsem ji, ale tak sympatickou osobu jsem už dlouho nepotkala. Hned mi padla do oka. Jindy se mi stal pravý opak. Tedy to, že jsem potkala osoby už od pohledu nesympatické a protivné, že jsem se nemohla dočkat, až zmizím za rohem. Že by sympatie byla vlastnost, která nám byla dávno do vínku při narození? V žádném případě. Sympatie souvisí s naším chováním. Mám jednu známou, která pravidelně při naší schůzce vyřizuje emaily a SMS v telefonu (pochopitelně soukromé). Jen pro upřesnění jsou toho rázu, jako „tady taky neprší“. A co více, kdokoli jí volá, zůstává s ním na telefonu i přes půl hodiny a já při společné procházce mám jen dvě možnosti. Jít rychleji a obdivovat stromy a krajinu nebo jít vedle ní a poslouchat, kdyže si vymění gumy na zimu u svého auta. Moc to nechápu. Protože ostatní kámošky to nedělají. Buď odpoví stručně, a pokud je hovor naléhavý, řeknou „promiň,...

  Ne? Podiví se určitě velká část dam, paní, žen a dívek a sem i tam nějaký muž. Proč ho nemám ráda? Lítat po obchodech mě prostě nebaví. Pokud něco potřebuji a musím vyrazit, zatnu zuby a jdu. Nebo jedu. Do obchodu, kde mohu kýžený produkt koupit. Někam dojet je to nejmenší. Ale pak začne to peklo. Tím peklem nazývám zkoušení. Jasně, ne vždy kupuji kalhoty, sukni nebo halenku, občas to jsou věci do domácnosti nebo dekorativní předměty, jež mají zkrášlit můj příbytek. V tomto případě by to ještě šlo. To si jen chodíte mezi regály, berete tu či onu věcičku do ruky, obracíte ji a přemýšlíte, jestli se bude hodit k modrému koberci. Dovolím si malou odbočku. Těmi věcmi, postupem času krámy, zaplňujete svůj byt a místo volného prostoru se váš přečančaný byt stává kýčovitým skladištěm. V jednoduchosti je prostě krása. Takže pokud místo do prodejny vyrážím na houby nebo do přírody, udělám to nejlepší, co pro sebe udělat mohu. Houby se hodí do bramboračky a příroda mi předve...