Tak to vidím já !

  Tak vážení a jsme zase na konci roku. Je to neuvěřitelné, ale mně tento rok uběhl nezvykle rychle. V lednu jsem musela na nějaké nepříjemné vyšetření a sotva jsem se z toho otřepala, přišel covid. A ten tu strašil skoro až do léta. Pak se na chvíli stáhnul a já nevěděla kam dřív skočit. Jen uvidět všechny své známé mi dalo docela fušku.   Samou radostí jsem nevěděla, s kým se sejít dřív, kam zajet nejdříve. No prostě jsem na tu mršku covidovou úplně zapomněla a ona už číhala, aby se znovu objevila na scéně Ale promiňte, o covidu určitě psát nechci. Mluví a píše o něm kdekdo. Jen jsem to nemohla vynechat, když jsem se chtěla za tímto rokem ohlédnout. Takže za mě tento rok nebyl nic moc. Sice jsem žádnou depresi neměla, ale blbou náladu, to ano. A teď v době předvánoční se všichni těšíme na Ježíška, covid necovid. Na ulici vídám stále častěji auta PPL, DPD, České pošty a co já vím, které společnosti nestačí doručovat dárky objednané přes e-shopy. Jó, když...

  To, jestli jste introvert nebo extrovert má vliv na váš život, povolání nebo i počet přátel. Často slýchám, že na vedoucích místech by měl být spíše extrovert, tedy člověk otevřený k lidem. No, úplně jednoznačné to není. Introverta styk s lidmi sice vyčerpává, ale na druhou stranu vidí více do hloubky, je přemýšlivější, řekla bych. Faktem ovšem je, že se do žádné vedoucí funkce nehrne, chybí mu totiž sebevědomí. A pak dávají přednost klidu a samotě. Všelijaké teambuildingy, večírky a nejrůznější párty je uvádějí do děsu! I když mezi námi tyto firemní akce nesvědčí ani některým extrovertům (počítám se mezi ně). Ale nechme stranou, jak si počíná introvert a extrovert v práci a zaměřme se na chování obou druhů lidí v praxi. Co třeba doma? Extrovert mluví. Mluví pořád. Když nemluví, má pocit, že něco není dobře. Že ostatní příliš nekomunikují, ho přivádí k šílenství. A tak mluví ještě víc. Jakoby za celou společnost. Někdy to bývá nesnesitelné. Znám jednoho...

  Někdo rozhazuje peníze, které mu pak do příští výplaty chybí, jiný zase šetří jako o závod, aniž by vlastně věděl proč. Boty stokrát rozšlapané poslouží ještě dalších pár let, dokud je díra neosvobodí a neskončí v koši. I šetření má totiž své hranice. Lakomce nemá nikdo rád. Vypráví se o nich vtipy a takový Harpagon z Moliérovy komedie Lakomec slaví své úspěchy dodnes. Kde je tedy ta pověstná hranice mezi šetrností a lakomstvím? Kdy jde o rozumné střádání a kdy se jedná již o případ pro psychiatra? Měla jsem tetu. Z gruntu hodná ženská. Ale jedna vlastnost tu dobrotivou povahu převyšovala. A tou byla šetrnost… I když… Celý život si ji pamatuji v jedné zástěře. Na jednu stranu chápu, že móda nemusí pro každého něco znamenat. Ale to šetření na jídle už normální nebylo. Pověstné bylo její kafe. Říkali jsme mu kafe Kopřivka. Teta se totiž jmenovala Kopřivová (nebo tak nějak). Byla to voda a v tom něco, co s pravou kávou nemělo nic společného a rozhodně...

  Psát o knize, která mě inspirovala, je zatraceně těžké. Jsem totiž vášnivý čtenář a těch knih, které mě chytly za srdce, je řádka. Nejsem si úplně jistá, zdali přímo inspirovaly, ale určitě mě donutily o nich přemýšlet. Tedy o tématu, kterému se věnovaly. A tak jsem po dlouhé úvaze vybrala knihu stokrát omílanou a vlastně ani ne novou a tou je tetralogie Eleny Ferrante Geniální přítelkyně a další tři díly. Jasně, Eleně nyní vyšla další kniha Prolhaný svět dospělých, který jsem četla také, ale dle mého Geniální přítelkyni to nedostihlo. Co je obsahem? Většina lidiček to četla, takže slov netřeba. Ale přece jen pár řádek k ději pro zopakování. Elena a Lily, dvě děvčata z Neapole. Dvě kamarádky, které život rozdělí a každá z nich kráčí jiným směrem. Ale zároveň každou z nich život té druhé ovlivňuje. Každá z nich je geniální, ale pouze v očích té druhé. Úvaha nad touto knihou mě přivedla k tomu, že „Soutěžím s překlady Presto“ ( https://www....

  Nedávno se mi dostala do ruky tabulka z nejmenovaného ústavu s vševypovídajícím názvem „Co nám nejvíce vadí na povaze a chování lidí?“ Pořadí jednotlivých položek mě nepřekvapilo, o tom psát nechci. Spíše mě zaujal řádek, kde jednou z vlastností, která lidem vadí, je sprostota, hulvátství, obhroublost, drzost. Já bych k tomu ještě přidala zlomyslnost. Myslím si totiž, že když je někdo obhroublý hulvát je zároveň i zlomyslný. Chce urazit a to záměrně. Nevím sice, co si tím dokazuje, ale jeho ego je uspokojeno. A on si zlomyslně mne ručičky. Když se porozhlédnu po svém okolí, zabrousím na naši politickou scénu, na pracoviště, prostě se porozhlédnu kolem, objevím zástupce této kategorie všude. I v těch nejvyšších sférách. Je mi to líto, protože právě tam by měli sedět lidé moudří, noblesní, vychovaní a slušní. To proto, aby nám byli příkladem. Zatím to tak není. Alespoň mě to tak nepřipadá. Ale to posoudí dějiny a naši vnuci a pravnuci. Znám jednu dívku,...

  Že se ptám? Jistě, že ho znáte. Je to lípa. Kdysi lidé věřili, že dokáže odehnat zlé duchy a svou energií zbavit člověka chmurných myšlenek.   Dokonce v roce 1848, kdy se konal Všeslovanský sjezd v Praze, se lípa stala stromem Slovanů i oficiálně. U nás v České republice známe dva druhy. Lípu velkolistou a lípu malolistou, které se též říká srdčitá. Ale dost teorie a poučování! To byl jen úvod. Má přítelkyně se totiž rozhodla věnovat k životnímu jubileu své dcery právě něco symbolického, českého.   A tak ji napadla právě ta lípa. Jistě se mnou budete souhlasit, že přinést do dvoupokojového bytu opravdovou lípu, byť maličkou, by byl asi nesmysl. I ten malý stromek totiž jednou vyroste a zkošatí a představa, jak se lípa rozrůstá po celém bytě je sice lákavá, ale v podstatě neuskutečnitelná. No, jednoduše řečeno, není to dárek vhodný pro nepřítele, natož pro milovanou dceru. I vidina lipové vůně šířící se obytným prostorem je vábivá, natož šálek ...

  Když si v duchu představíme odvážného člověka, vybaví se nám váleční hrdinové nebo lidé, kteří svými názory a postoji ovlivnili chod dějin, kteří se nebáli říct a hájit svoje přesvědčení. Často tak ztratili i to nejcennější, a to byl život. „Obyčejní“ lidé jako já musí překonat strach, aby vyjádřili své stanovisko, ale určitě to stojí za to. No, ono se může zdát, že s některými lidmi nemá cenu polemizovat. To jsou ti, kteří jsou arogantní a útoční a stoprocentně přesvědčeni o své pravdě. Jenže ono to cenu má. Občas. Měla jsem kdysi dávno nadřízeného, který do té skupiny arogantních lidí patřil. Bylo jasné, že ve firmě zůstat nemohu a dala jsem výpověď. A k té jsem se odvážila říct šéfovi i svůj názor na něj. No, samozřejmě se nic nezměnilo. Ale já měla najednou takový pocit úlevy, že jsem si řekla své. Fakt mi to stálo za to. Spolu s odvahou stojí v jedné rovině strach. A s tím je potřeba se vyrovnat. Překonat ho. A prostě si říct „vždyť odvážnému ...