Co je dovoleno pánovi, není dovoleno kmánovi

 

Toto přísloví platí snad odjakživa. Možná kdysi v pravěku to tak nebylo, ale jak se postupně formovala společenská zřízení a lidé se začali dělit na mocné a ty méně vlivné neřkuli úplně bez vlivu, na bohaté a chudé, tak začala i existence dvojího metru ve společnosti. Co to znamená? Mocným, bohatým nebo vysoce postaveným lidem je tolerováno chování a prohřešky, pro které jsou obyčejní lidé trestáni. Prostě páni a kmáni. Štve mě to. Jenže to může, ale nic s tím nenadělám. Asi právě proto se lidé snaží dostat mezi pány a opovrhovat kmány.

„Vidíš, on může, protože je v politice,“ říká Věra Petrovi. „No, párkrát se blýsknul v televizi a už si myslí, že na něj nikdo nemá,“ stěžuje se zase Helena kamarádce. Když poodhrneme oponu starého Říma, natrefíme na podobné přísloví: Co je dovoleno Jovovi, není dovoleno volovi. Jen abyste věděli, Jove je bůh Jupiter, král bohů a vládce hromu. To je jasné, na toho si nikdo netroufne, je-li mu život milý.

Někdy se hovoří o morálce vítěze, což v praxi funguje tak, že ten, kdo vyhrál válku, určuje, co s poraženými. Na morálku ani jedné strany se přitom nehledí. Vítězové si prostě upraví dějiny tak, jak jim to vyhovuje. Své zločiny omlouvají a upozorňují jen na chyby poražených. Chopí se žezla zvaného propaganda a už jedou. Ospravedlňují válku a do hlavy svých spoluobčanů nalévají své vize. Inu, daleko chodit nemusíme. Vidíme to dnes a denně. Tyran lže jako když tiskne a pokud si někdo troufne zpochybnit jeho teorie skončí bledě.

Ale poodskočím trochu od dějin a od společenských událostí ke každodennímu životu. Šéf firmy si klíďo píďo nepřijde do práce, pokud je na nejvyšším stupínku podniku nebo mu dokonce firma patří. O tom si může Luděk jenom zdát. Že měl včera teplotu? Práce se musí dodělat, a tak si dá dva aspiriny a jde do kanceláře. Slavný zpěvák nebo herec si může dovolit i různé výstřednosti, protože se mu to promine, extravagance se u něj jaksi předpokládá. Až člověka občas překvapí arogance, u některých těchto takzvaně slavných lidí. Holt úspěch sebou přináší i hvězdné manýry a pocit výjimečnosti. Že to značí spíše hloupost? Obávám se, že tomu tak je. Ale řekněte jim to. Ve své pýše nad tím stejně jen pokrčí nos. A co teprve politici? Měli by být čestní a pravdomluvní. V praxi je tomu jinak. Někteří lžou, že se jim od „huby práší“, abych použila lidové rčení.

Je to občas až k pláči. Dělník ukradne ze skladu zboží a dostane okamžitou výpověď plus trestní oznámení. Zatímco manažer vytuneluje nějaký ten milion a odejde se zlatým padákem. Ale dvojí metr se uplatňuje i v rodině. Znám rodiče, kteří mají dvě děti. Honzíčka a Mařenku. Honzík je zlobivý a neposlušný kluk, rodiče si s ním občas neví rady. Zato Mařenka je vzorná holčička. Ukázněná, chytrá, na co sáhne, to jí jde. Ve škole ji vychvalují a na Honzu si pořád učitelé stěžují. Rodiče se snaží být spravedliví, ale málo platné, ne vždy se jim to povede. Mařenka má totiž kouzlo osobnosti. A když občas „udělá botu“, tak jí to okolí promine. Vždyť je to přece Mařenka, a to není možné, aby to provedla ona. Honza to štěstí nemá, dostal nálepku zlobivý kluk a podle toho se i chová. „Nezlob se,“ říkala mi nedávno Zuzana, „ten Novákovic kluk je vážně rozjívenej, potřeboval by občas pořádný výprask,“ dodala a kroutila přitom hlavou. Inu, dvojí metr, že?

Co s tím? Bohužel nic. V každé práci existují oblíbenci, kteří si mohou dovolit všechno a zase ti, kteří nemohou skoro nic. „Vlastě jste dala dovolenou už potřetí,“ vyčítá Eva své nadřízené. „I já bych ráda jela s dětmi na prázdniny.“ Jenže nadřízená mávne rukou, že teď to nejde, možná příští měsíc. Slavná osoba způsobila dopravní nehodu v opilosti a vyřešilo se to jen pokutou. Zatímco Jirka Neznámý dostal zákaz řízení. Prostě dvojího metru se jen tak nezbavíme. Proto se ani nedivím dospívajícím dětem, čím chtějí v životě být, nebo jakou cestu si zvolit. Chtějí sílu, peníze a postavení. Ať se nám to líbí nebo ne, můžeme si za to sami. Protože oni to vidí dnes a denně kolem sebe.

A ještě jednu připomínku. Občas vidím i obyčejného občana, jak ohrnuje nos nad těmi, kteří skončili na té nejnižší příčce, na lavičce nebo pod mostem. Pohled na ně krásný není, to jistě. Životní chyba nebo alkohol je odsoudily k takovému bytí. Ale ještě si do nich kopnout nebo ohrnovat nos, to mi přijde hodně zbabělé. Víte, co se říká: „Ať si každý zamete nejdříve před svých prahem…“. Někdy mám pocit, že právě ti, kteří na své pouti nic moc nedokázali si rádi kopnou.

„Zákon ve své majestátní rovnosti zakazuje bohatým i chudým spát pod mosty, žebrat na ulicích a krást chléb.“ – Anatole France, francouzský spisovatel

A jak to vidíte vy?