Zastavte ten čas!

 

Nedávno jste slavili své třicátiny a pořád se ještě nemůžete vzpamatovat z toho věku dospělosti a najednou slavíte zas. Jenže padesát, šedesát, sedmdesát… Jak se tohle mohlo vůbec stát? Čas je prostě neúprosný. Nemůžete ho uplatit, byť máte v bance tučné konto. Nemůžete ho zastřelit, byť se znáte se sicilskou mafií, nemůžete ho ani svést, byť se na něj svůdně usmíváte. Zastavit čas nejde, neboť fyzika má své pevné hranice. A pouštět se do debaty o fyzice mi opravdu nepřísluší. Je to disciplína, které rozumím jako koza petrželi.

Co tedy zbývá? Smířit se s tím. Protože pokud ne, čeká nás temná díra zvaná deprese a úzkost. Využít svůj čas k tomu, co nám dává smysl a přináší radost. Protože nikdo z nás nezná dne ani hodiny, tak proč se tím trápit, že? Toužíte odjet do Tramtárie? Tak tam jeďte, nejlépe hned zítra nebo příští týden. Pokud to zdraví dovolí, sbalte kufry a tradá. Chce umět japonsky? A co vám brání? Překonejte lenost a dejte se do toho! Možná to půjde pomaleji, ale půjde. Věřte mi. Vím, o čem mluvím.

Čím jste starší, tím více se obracíte do minulosti. Je to neuvěřitelné, kolik generací tu bylo před vámi. Dohlédnete ještě na své babičky, dědečky a někteří z nás i prababičky a pradědečky zažili. Já prababičku Alžbětu ano. Mám od ní na památku řetízek, který mi vložila do dlaně před svou smrtí. I fotky mám. Její rodiče už ale neznám. Ani fotografie žádná nezbyla. A co teprve ti, kteří tu žili ještě před nimi? Měli své radosti, ale i svá trápení. Někteří prožili zajímavý život. Jiní zase smutný. Někteří zemřeli předčasně, další brzo osiřeli. Prostě v rodinách se příběhy tradují, ale představy pokulhávají někde vzadu. Už nikdo z nás si nedovede konkrétního člověka představit, a přesto tady byl a žil.

Stalo se mi, že jsem komusi ukazovala rodinné album. „Sakra, ty jsi celá máma!“ řekl mi dotyčný. Dříve mě to nikdy nenapadlo. Teď vidím, že tomu tak je. Cestovala jsem vlakem. Naproti přes uličku seděla paní, která se na mě upřeně dívala. Nebylo to moc příjemné. Byla jsem ráda, když jsem z vlaku vystoupila. „Promiňte,“ ozvalo se za mnou. „Nejste náhodou ta a ta?“ „To náhodou jsem,“ odvětila jsem s údivem. „Já jsem si to hned myslela, jste totiž celá máma.“ Pak mi podala ruku a představila se. „Vozila jsem vás v kočárku, když jste se narodila. S vaší maminkou naše rodina sousedila. Pak jste se odstěhovali a nějak jsme se ztratili jeden druhému z očí. Ta podoba je neuvěřitelná,“ kroutila hlavou. Večer jsem vytáhla staré fotky a opravdu to tak je. Čím jsem starší, tím víc se jí podobám. A zřejmě i ona měla podobu od svých předků. Tak, tak, podoba se dědí. Ale dědí se i povaha. Vědecké studie ukazují, že genetika ovlivňuje naše osobnostní rysy zhruba ze čtyřiceti až padesáti procent. Zbytek tvoří prostředí, ve kterém vyrůstáme, výchova a naše vlastní životní zkušenosti. Takže na otázky typu „po kom to dítě je?“ je třeba zapátrat ve vlastní rodině. To byste se podivili, jaké starožitnosti vyplynou na povrch. Problematičtí jedinci se v rodinách totiž úzkostlivě tajili nebo se o nich mluvilo jen šeptem.

Skoro mě mrazí, co všechno se dá podědit. Třeba taková zvědavost a vynalézavost je podle genetiků dědičná z 61 procent. Svědomitost prý ze 44 procent a přívětivost, přátelskost a soucit se opírají o dědičné vlohy z 41 procent. Dědit se dají i některé psychické problémy, poruchy pozornosti a hyperaktivita. Ale pozor! Na geny se všechno svádět nedá. To by bylo příliš jednoduché. A pokud jsem agresívní a vybíjím si zlost na slabších, neznamená, že si budu pískat „já nic, já muzikant“.

Moc bych si přála své předky poznat. Někdy pustím uzdu své fantazie a zkouším si je představit. Odkud přišli? Jací byli? Střední Evropa je po staletí křižovatkou, kde se prolínají germánské, slovanské, románské a maďarské vlivy. Který gen byl tak silný, že ho nosíme pořád v sobě? To už se pouštím na vlnu spekulací. A stejně do takové dávné minulosti nedohlédnu. I když mnozí z nás se pustili do hledání svých předků a mnozí byli úspěšní. Dál než do druhé poloviny 16. století se ale nedostali. Do této doby se evidují církevní matriky, které byly zavedeny po Tridentském koncilu. Šlechta je na tom o poznání lépe. Ta svou historii zapisovala na svou vlastní pěst.

Ale ještě jedna věc je zajímavá. A to příjmení. Ta se vyvinula z původních přezdívek, která popisovala charakter, vzhled, profesi nebo zeměpisný původ. A tak Dlouhý prostě nějak moc narostl a Krátký zase naopak. Horák žil na horách a odkud pocházel Pražák je všem asi jasné, že? Čím se zabýval Mlynář nebo Rybář také není třeba polemizovat. Ti, kteří mají jména neobvyklá jsou zvědaví určitě ještě víc než ti se jmény obyčejnými.

„Dědičnost je autobus, v němž jedou všichni naši předkové. Občas některý z nich vystrčí hlavu a pošle nám pozdrav.“ – George Eliot, anglická spisovatelka, novinářka a překladatelka.

A jak to máte s časem vy?