Tak to vidím já !

  Pokud se zamyslíme nad slůvkem stud napadnou nás dvě roviny. První z nich je stydět se za nahotu těla. Někdo má problém sprchovat se s cizími lidmi ve sprše, než vstoupí do bazénu. Někomu je to jedno a klidně využívá nudistické pláže a jiné příležitosti, kde je oděv nežádoucí. Tato otázka se řeší už od dob Adama a Evy a je stále aktuální. Co je přirozené a co už je za hranou? To záleží na každém z nás. Někdo se prostě převléká za paravánem a někomu nevadí ani sto zvědavých očí. Já bych to spojila trošku i s estetickou stránkou. Pokud je člověk mladý, štíhlý a nebojím se říci krásný na pohled, stydět by se nemusel. Ale jsou zase lidé, u kterých už atraktivita není na pořadu dne, a přesto jim nahota nevadí. No nevím. Asi to záleží na výchově. Možná i na sebevědomí. Měla jsem kamarádku Japonku. Jednou cestovala do školy se spolužákem ze Srí Lanky. „Hele, myslíš si, že mám velký výstřih?“ zeptala se mě. „Proč? To víš že ne,“ odpověděla jsem jí. Opravdu žádný nem...

  Jeden by ani nevěřil, že je ještě v jednadvacátém století možná. A je! Vyskytuje se na každém kroku. Na školách mezi dětmi, na pracovišti, prostě všude tam, kde jsme my, lidé. Skoro se nevím, jestli mám nazvat lidmi ty, kteří tak rádi někoho šikanují. Ať už fyzicky nebo psychicky. Ani nevím, co je horší. A protože mě zajímá, jak se toto podivné slovo v češtině vzalo, tak vězte, že pochází z jazyka francouzského. Chicane. Ta se projevuje nejrůznějšími způsoby. Může to být ponižování, urážení, zesměšňování nebo sociální izolace. Proč jsem se rozhodla nad tím zamyslet? Vedla mě k tomu kauza zoologické zahrady, kam tak ráda s vnoučaty chodím. Koho by napadlo, že právě tam se mohou odehrávat dramata ze strany vedoucích pracovníků. Je mi těch lidí líto. Tedy těch, kteří byli šikanováni a vystavováni psychického stresu. Chodíte si takhle po upravených cestičkách, obdivujete zvířata a o tom, že se něco děje za zavřenými dveřmi nemáte ani tuchu. Prý situace tam ...

  „Já budu dneska mýt, a ty utírat,“ upozorňovala mě důrazně sestra, když jsme stály před hromadou nádobí v nedělní kuchyni. „Tak dobře,“ souhlasila jsem, ale příští víkend zase ty. Ona vlastně obojí činnost, tedy mytí a utírání žádná zábava nebyla. Kdo jste z mojí generace, tak víte, o čem mluvím. A u nás byla kupa kastrolů běžná. „Máte nádobí jak ve statku,“ komentovala to babička Marta. Po této zkušenosti z dětství jsem se naučila již ve své domácnosti nádobí během vaření odmývat. Proč mě napadlo zrovna tohle? Protože dnes už si neumí nikdo představit, že by po sobotním nebo nedělním obědě se mylo nádobí. Kdo dnes nemá myčku? Asi určitě jsou tací, ale je jich čím dál méně. Také, když si vzpomenu na praní prádla, musím se dnes usmívat. Automatickou pračku jsme hned neměli, a já si vybavuji pračku, ve které jsme prali a poté velkou vařečkou prádlo přehazovali do ždímačky. A věřte mi, že sílu to chtělo. Ještě dnes vidím svoji útlou maminku, jak to prádlo přendává. ...

  Záliba, koníček, hobby a já nevím, jak ještě nazvat, když se něčemu s vnitřním uspokojením věnuji. Je to něco, co dělám s nasazením a co mě baví. Někdy se může přihodit, že se koníček stane zároveň povoláním, ale většinou tomu tak není. Nezbývá nic jiného než se svému hobby věnovat ve volném čase. Jedno má však hobby společné. A to je radost. Některé záliby jsou zcela běžné, jiným se nestačíte divit. Mezi ty aktivní patří bezesporu jakýkoliv sport. Ten je dobrý nejen pro naši fyzičku, ale i psychickou pohodu. Ne nadarmo se říká, máš-li problém, tak ho vyběhej. Jenže každý na sport není nebo mu nic neříká. Znám ženy, kteří navštěvují posilovnu jen proto, aby se pyšnily štíhlou postavou a muži zase bicepsy. Ve skutečnosti to dělají jen kvůli tomu a o lásce ke sportu nemůže být ani řeč. Vyjmenovávat škálu sportů, které člověka baví asi nemá cenu. Někdo hraje tenis, jiný bruslí a lyžuje, další běhá za míčem na fotbalovém hřišti. Ale podívejme se na jiné druhy koníčků. Pat...