Jak ovládnout vztek

 

Vztek nebo chcete-li hněv či agrese přichází ve chvíli, kdy nám někdo ublížil, kdy se nám příliš nedaří a kdy jsme se ocitli ve frustrující situaci. Namlouvat si, že mě se tahle emoce netýká, je zbytečné. Týká. Jen každý se s tím popere jinak. Někdo vybuchne jako papiňák, jiný trousí jedované poznámky, další si jde zaběhat. To třetí je asi nejlepší varianta. Jedno je však jisté. Vztek musí ven. Těm, co neběhají, doporučuji koupit v bazaru dostatek talířů a prásk! Znám jednu, která začala chodit na kurzy bojového umění a místo boxovacího pytle si představovala svého partnera. No, taky řešení.

Proč se každý chová jinak? Proč někdo jen tak mávne rukou a druhý by se hned popral? To záleží na temperamentu. A ten je neměnný. Pokud se narodíme jako cholerik, nic s tím nenaděláme. Ale je velmi těžké s takovým člověkem vyjít, natož pak žít. Nikdy nevíte, co ho naštve. Jistě, někdy jsou k pořádnému vzteku důvody. Tím ale nemyslím nepříjemnou úřednici nebo to, že mě někdo předběhl ve frontě. Ano, naštve to a měl/a bych se ozvat. Přiměřeně.

Jedna moje známá přišla na nevěru svého manžela. On to přiznal a oznámil jí, že se hodlá rozvést. Měla se také odstěhovat z domu, který společně budovali spoustu let. Po tomto oznámení jí už měl vztek v hrsti. Ona se podílela na financování domu, šetřila na sobě a teď se má odstěhovat?  Vzteky viděla rudě. Prý nožem prořízla koženou sedačku a manželovi ustříhala knoflíky u saka, když se chystal na rande. Večery trávila tím, jak vymýšlela, co mu provést. Pak se s tím ale vyrovnala a dnes sama nad sebou kroutí hlavou, kam až jí ten vztek dovedl. Myslím, že nejhorší je, pokud se do toho připletou děti. Vzteklý rodič používá dítě jako nástroj k vybití si svého vzteku na partnera. Žádné „racio“ tady nefunguje. Jakoby se mu zatemnil mozek.

Hm, co ale s tím? Prý je dobré počítat do deseti. Tím, jak se člověk soustředí na počítání, zřejmě zapomene na svůj vztek. No, nevím. Možná místo do deseti by měl postižený počítat do stovky. A ani to občas nestačí, pokud nás už vztek zcela ovládl. Jako další se uvádí dýchání. Hluboké. Dýchání samotné pomáhá proti stresu, ale i proti strachu. Osobně si myslím, že tato technika nefunguje u každého. Ve chvíli, když už sopka valí lávu, žádné dýchání, ani to hluboké, tu lávu nezastaví. Možná je lepší zamyslet se, co nás často ke vzteklým výbuchům vyprovokuje a zkusit to „ukočírovat“. Prostě zkusit regulovat své emoce. A pokud se to nepovede, je dobré se umět omluvit. Jasně, zpátky už nic vzít nemohu, ale projevím dobrou vůli. A to není vůbec na škodu.

No, vztek je prostě lidská emoce, ať se nám to líbí nebo ne. Vždyť i lidová slovesnost v tom nešetří: „vzteky bych ho přetrhl jako hada“ nebo „řval jako tur“. Vzpomeňte si na děti, když dostanou záchvat vzteku. To nestačíte koukat, jak se z roztomilého klučíka nebo holčičky stane vztekloun. Dupe, křičí, mrskne s sebou o zem a to jeho ne, ne, nechci, vás utvrdí o proměně anděla v ďábla. Zvláště, když své vystoupení předvede v tramvaji nebo v obchodě. Jistě si v tu chvíli přejete být neviditelní nebo aspoň zmenšit se na trpaslíka, ale kouzlit neumíte. Zachráníte se jen útěkem. Budiž vám útěchou, že dětský vztek je dočasný a zmizí. S tím dospěláckým je to horší. To je na doživotí.

Z hlediska evoluce má prý vztek sloužit pro upevnění pozice během vyjednávání. Tento názor má však i své odpůrce, kteří vztek připisují frustraci a obraně proti negativnímu chování. K tomu se přikláním i já. Jen každý řeší frustrující situace jinak. Někdo pláče, jiný křičí a další třeba stříhá knoflíky na partnerově saku. Já si vzpomínám na jednoho kolegu, který když se vztekal, vlála na něm i košile a obličej říkal, uhněte mi z cesty. Ani hádka sama o sobě není špatná. Dovede vyčistit vzduch. Jen se nesmí překročit hranice a vyřknout takové věty, které už nejde vzít zpět. „Když vás dusí vztek, je nejlepší nic neříkat.“ Octavia E. Butler, americká spisovatelka.

A jak to vidíte vy?