Tak to vidím já !

Ráno vstanu kolem osmé hodiny a rovnou se hrnu do kuchyně pro šálek kávy a pár piškotů. Pak si přečtu zprávy, vyřídím korespondenci, poklidím, uvařím a poledne je pryč. Odpoledne probíhá zase ve stejném duchu a večer jakbysmet. Před televizí, filmem nebo s knížkou. Jo, jo, zvyk je železná košile. Jenže, není to občas nuda? Nedávno jsem volala známému do zahraničí, abych mu popřála k narozeninám. „Ano, mám se dobře. Už nepracuji. Žiju sám. Vnoučata povyrostla, starší už randí a já si koupil psa.“ „Tak to je prima,“ odvětila jsem mu. „Ále, je to pořád stejné. Každý den jako druhý.“ Zamyslela jsem se nad tím. Není to škoda? Není život moc krátký na to, abych prožívala každý den stejně? Pravda, zvyk je dobře známá a námi prošlapaná cesta. Jde se po ní lehce, protože známe směr a žádné odbočení nás nemůže vykolejit. Pokud zahneme, čeká nás neznámé a to může někomu přivodit paniku. Prostě ne každý má odvahu zkusit to jinak. Mám v rodině člověka, který žije přesně dle šab...

  Každý z nás má určitě nějaké touhy a přání, ukryté na dně svého srdce. Občas jsou tak trošku bláznivá, že to chce kus odvahy k jejich splnění. Touha po dobrodružství volá, ale na druhou stranu zase chceme jistotu, zázemí, bezpečí a neznámé nás tak trochu děsí. Řekla bych to asi takhle. Vyrážet za neznámým je fajn, ale vrátit se do náruče něčeho známého, také. A to je domov. To nejsou jen čtyři stěny a střecha nad hlavou, ale právě i pocit jistoty a určité stability v našich životech. Mám kamaráda. Dobrého. Několikrát jsem s ním byla na cestách. Cestuje rád a pořád. Je to smysl jeho života. Poznávat nové lidi, nové krajiny. Takže občas takhle zmizí i na pár měsíců nebo půl roku. „Víš, je to super,“ říká, „svět někde jinde, třeba na další polokouli, je úplně jiný. I lidé jsou jiní. Cestování totiž není o penězích, ale o tom, kolik máš odvahy. A čím více ji máš, tím větší je šance, že zažiješ něco neopakovatelného.“ A je to fakt. Jeho zážitky jsou nezapomenutel...

  Tak a máme tady léto. Období, kdy pracující i nepracující plánují kam vyrazit. Někdo to rád u moře, jiný na horách, další třeba na chalupě, kde buduje novou skalku nebo lenoší s knížkou. Ať je to jak chce, nejvíc je těch, kteří chtějí někam vyrazit. Třeba za dobrodružstvím, poznat něco nového a podivovat se, jak to chodí jinde. Co ale, když nemáme s kým vyrazit. Můžeme rozhodit sítě po svých známých, případně jejich známých, nebo to zkusit přes různé cestovatelské seznamky či jet sám/sama. Cestovat ve snu není vůbec špatné. Zavřete oči. A přijde to šumění moře, které rybník prostě neumí, ucítíte dotek slunce, které spolu s větříkem dodává pocit blaženosti, nebo se ocitnete na horách, kde krok po kroku stoupáte stále výš. Až k nebi. Tak nějak to cítíte ve svém snu. Jen ten „parťák“ k realizaci kdyby byl. Jenže ono to není jednoduché se spolucestovatelem ani bez něho. Cestujete-li sám nebo sama, na všechny pocity, které se dostavují, jste také úplně osamocen. ...

  „Jé, mě tak baví moje práce,“ nebo „Vždycky jsem věděl, co chci dělat“ jsou věty, které slyšíme stále méně. A přitom se zdá, že možností přibývá a také další a další obory, kde se uplatnit, rostou. No, možná to tak není, možná se o tom jen píše. Kdo ví? Anebo je tu druhá eventualita, že místo práce jsou tu jiná lákadla. To ať si každý laskavě vybere sám. Jistě, jsou lidé, kteří mají to štěstí, že něco umí nadprůměrně už od malička, tedy mají pěvecké nadaní (myslím nadstandardní a ne to, že si ráda zazpívám), vynikají ve sportu nebo hrají své první loutkové představení. A pak jsou tu ti, kteří nic z toho nemají a vlastně neustále tápají, kudy se vydat. A i když svoji cestu najdou, i tak to není vůbec jednoduché. Buď nemají štěstí potkat ty správné lidi, kteří je postrčí tam, kam chtějí dojít nebo nevyrostli v té správné době, a co si budeme povídat, protekce byla, je a bude. Proto leckdy studují obory, které jim nic neříkají, jen, aby měli diplom, tedy nějaké potvrzení...

  Zima je dlouhá, tma spadne už kolem páté, k tomu fouká vítr, no prostě počasí, že by psa ven nevyhnal. A já se těším na jaro. Na to, jak se stromy obalí listím, jak se objeví první květiny a poupata, jak se prodlouží den a nálada se mi zvedne o padesát procent. Jiný to má třeba naopak. Těší se na zimu, až bude moct vyrazit do hor, na lyže nebo si jen tak posedět s přáteli u dobrého moku. Další se už nemůže dočkat léta, protože letos plánuje cestu po Evropě nebo jiná dobrodružství. Ale může být i těšení úplně jiného zrna. To třeba, když vyjde zajímavá knížka a já z knihkupectví doslova běžím domů, aby se už mohla začíst. No, jedno je společné. A to těšení se… Jistě, důvod těšení se s věkem mění. Malé dítě se nemůže dočkat svých narozenin nebo Ježíška a zoufale odškrtává dny, kdy už událost přijde a dostanou své vytoužené dárky. Mladá rodina nedočkavě očekává miminko a po večerech skládá košilky a dupačky do komínku. Ale jsou i jiné druhy těšení. Pokud se nemů...

  Naštvala vás nadřízená v práci? Obvinila vás neoprávněně, že jste něco udělali špatně? Plná vzteku a zloby jedete tramvají a doufáte, že vztek zmizí. Ale ouha! Je tam uvnitř nalepený snad na všechny orgány a ven se mu nechce ani za nic. Odemknete dveře vašeho bytu a v chodbě uvidíte plno bot, tenisek a jiných škrpálů. „Sakra, to si je nemůžete uložit do police? Kolikrát vám to mám říkat?“ řvete na děti a do bot kopete jako pominutí. Ratolesti zmizí ve svém pokojíčku, ale do cesty se vám připlete manžel, který nestihl vzít roha. „To jim nemůžeš něco říct? Je to pořád dokola, všechno dělám jenom já a ty se válíš na gauči!“ A teď mohou nastat dva scénáře. První, že manžel zarytě mlčí a kouká, kde nechal tesař díru a druhý, že se vám bojovně postaví a zaútočí též. Ach jo. Ty emoce! Jenže ony nás nepřepadnou z ničeho nic, mají vždycky nějaký důvod. Nejde o virus, kterým jsme se mohli nakazit v tramvaji. Jen někdo z nás je prostě emotivní více, jiný méně. Ale člov...

  Určitě jste už také slyšeli o sporech ohledně dědictví. Někdy to jde tak daleko, že nastane nenávist až za hrob. Je to stejně zvláštní. Za života maminky se sourozenci milovali, no jasně, občas si vyměnili názory na rodinu, politiku a společnost. Ale to bylo asi tak všechno. Jinak život šel dál a na maminčiny buchty s povidly se jezdilo pořád. Jenže, máma zemřela, táta už před lety a zármutek vystřídaly hádky, komu připadne barák, komu peníze, komu chalupa. No hrůza! „Hele, ty jsi na mámu v poslední době kašlal,“ pronese Vašek a Jarmila se hned přidá. „Nejvíc jsem se o mámu starala já, jezdila každý víkend jak divá, tak barák je můj a basta fidli.“ A pokud se nedohodnou, nastane bitva právníků, kdo z koho. Po léta relativně stabilní vztahy v rodině dědictví rozvrátí a promění v mezilidské peklo. Přetřásají se prastaré křivdy, dokonce se vynese i to, že Jardovi v dětství rodiče nadržovali a na Blážu kašlali. Olej do ohně navíc mnohdy přilévají manže...