Tak to vidím já !

  Všimli jste si, že s někým mluvíte a po rozhovoru s ním se cítíte úplně vyždímaní? Unavení jako byste nesli na zádech pytel brambor. Tito lidé jsou energetičtí upíři, kteří z vás vyčerpávají veškerou energii a často jako přídavek přihodí nějaké kolo té negativní. Oni se jí tak buď částečně zbaví, jenže vy máte zkažený den ne-li více dní. Tito vysávači se většinou objeví jako blesk z čistého nebe a jen tak vás nenechají odejít. Neustále si na něco stěžují, napustí vás ke slovu a staví se do pozice oběti. Prostě chudáci. O tom, že přehánějí nebo situaci dramatizují, nechtějí ani slyšet. Tak co s nimi? Nejlepší je se jim vyhnout, ale to holt někdy nejde. V duchu se rozhodněte, že vy si zaručeně zkazit náladu nenecháte. Jakmile začnou svůj pesimistický monolog, diplomaticky do něj vstupte a změňte téma. Já vím, že ne vždy se vám to podaří. Většinou si melou pořád svou. Jednu takovou ve svém okolí mám. Už, když ji vidím přicházet, cítím, jak mi energie ...

  Já ano. Jakmile se jedná o událost, na které mi záleží, rozbuší se mi srdce jako o závod. Buch, buch, slyším ho, div že mi nevypadne ven z těla. Jenže! Okolí neslyší nic, navenek se usmívám a působím docela klidně, a tak mi nikdo nevěří, že nějakou trémou vůbec trpím. Zdánlivě klidná, ale uvnitř se celá třesu. Ano, to je to správné slovo, protože samotný výraz pochází z latinského tremere, což znamená třást se. Jen tak na okraj, italsky třást se řekneme tremare, to si člověk hned potvrdí, z jakého jazyka italština vznikla, tedy kdo byla její matka. Ale vraťme se k té trémě. Nepatří sem jen bušení srdce, ale i pocení, třes a dokonce i porucha příjmu potravy. Žaludek se prostě zamkne na klíč a zahájí vzpouru. Nepozřete ani sousto. Až po nadcházejícím pohovoru, veřejném vystoupení nebo jiné události, která má pro vás význam se žaludek opět odemkne. Je prakticky jedno, jestli hrajete na housle před publikem nebo máte promluvit na veřejné akci. Tréma vás provází ...

  Určitě znáte ve svém okolí lidi, na které se můžete stoprocentně spolehnout. Odjíždíte na dovolenou s lehkým srdcem, protože vás zastupuje kolega, který touto vlastností oplývá. Když se vrátíte, můžete klidně navázat na jeho práci a vše je tak, jak má být. V opačném případě, tedy pokud vás zastupuje osoba nezodpovědná, si moc dovolenou neužijete. Čím to je, že na někoho je „spoleh“ a někomu nemůžete dát za úkol ani zalít kytky? Po navrácení se z prázdnin jsou z květin jen zvadlé chudinky, které už na vaši zálivku neslyší a nereagují. Věty jako „promiň, nějak mi to nevyšlo“ nebo „úplně jsem na to zapomněl“ vás přivádí k šílenství. Ale co naplat… člověka nepředěláš. Pokud to odnesou jen květiny, tak se to dá spolknout, pokud vám ale letí letadlo v 17.00 a ve tři čtvrtě tam ještě váš spolucestující není, tak to už je na pováženou. Vážně, nevymýšlím si. Jednu známou takovou mám. Letadlo jí uletělo nejen jednou, ale alespoň třikrát, a zatímco okolí plak...

  Být do hněda opálený se v posledních letech stalo fenoménem. Bronzová pokožka představuje úspěšnost, krásu. Znamená to, že dotyčný trávil dovolenou někde u moře na sluníčku nebo aspoň na solárku. Dříve tomu bylo právě naopak. Šlechta dbala na naprostou bělost kůže, dámy se skrývaly před slunečními paprsky pod slunečníky a těla ukrývaly v dlouhých róbách. Proč? To je jasné… Opálení byli pouze ti, kdo pracovali venku na polích. Urození lidé se poznali právě dle bělostné pokožky. Vzpomínám si, jak jsem se jednou někde v Tunisu bavila s domorodcem a on se mi snažil vysvětlit, že není vůbec hnědý a že má kůži světlou skoro jako já. Pracuje v bance a na slunce nevyleze, jak je rok dlouhý. Já celičkých deset dní polehávala na slunci a chytala bronz, abych se té hnusné běloby zbavila. Ach jo. Svět je holt plný paradoxů. Ten, kdo je hnědý, chce být bílý a naopak. V Číně zase naše průvodkyně obdivovala moje světlé vlasy a hladila mě po nich, zatímco já tiše zá...

  Tak jsem vám byla zase jednou na cestách. Ne teď, je to už pár let. Seznámila jsem se tam s člověkem, se kterým jsme vedli zajímavou rozmluvu. Slovo dalo slovo a pozval mě do rodiny na večeři. V jedné místnosti seděla stará babička na gauči, něco na způsob tureckého sedu, nic neříkala, tiše mlčela, usmívala se a koukala. Udivilo mě to, protože v této poloze setrvala prakticky celý večer. „Proč si třeba nečte?“ zeptala jsem se. Odpovědí mi bylo: „Ona přece číst neumí.“ V duchu jsem si vybavila svoji babičku s brýlemi na nose a knížkou v ruce. Ó ano, takové pro nás samozřejmé věci jako je právě čtení, jsou ještě někde nedostižným snem. Říkám to proto, že stále více sleduji, jak se dětem do učení moc nechce a jak to vidí jako pouhou povinnost. Umět číst, psát, počítat je dnes samozřejmost. A cesta k tomu občas pro někoho nuda a námaha. A tak si sem tam neodpustím podotknout, že kdysi to zase taková samozřejmost nebyla a někde o tom chodit do školy ...

Určitě to znáte taky. V práci se svěříte kolegyni, že se vám zdál zvláštní sen. Z ucha vám vyletěla bílá vrána. A protože to byl opravdu sen podivný, nenechá si ho kolegyně pro sebe a kamarádce při skleničce sdělí, že se vám zdálo, jak vám z ucha vyletělo hejno modrých vran. Ta si to také nenechá pro sebe, a když se k vám ten sen vrátí zpátky, nestačíte zírat. Z obou uší vám vyletělo hejno červených vlaštovek a… Světe, div se! Lidi to prostě mají rádi. Přehánět. Vymýšlet si. Konstruovat. A jedna bílá vrána není nic moc. A takhle jednoduše vznikají nejen drby, ale i celé konspirační teorie a další nesmysly. Ty ale nechám zatím stranou, už jsem se jim věnovala. Ale drby nebo chcete-li lži o vaší osobě, vás dokážou pořádně rozhodit. A nejen to. Dokonce i zničit život. Znám jednu dívku, která sice nemá dukáty, ale když jí dochází argumenty, mávne rukou, že na každém šprochu je pravdy trochu a máte to. Prostě skandály ji baví, hlavně, že se netýkají jí samé, že? Jak ...

  Za život poznáte spoustu lidí. Někteří jen proplují vaším životem, jiní však zanechají určitou stopu. Vzpomínku. Otisk. A protože právě vzpomínky se vynořují stále více, čím jste starší, začnete přemýšlet, kam se vlastně všichni ti přátelé, kamarádi, kolegové, poděli. Ono to není tak jednoduché zjistit, kde jsou, co se s nimi stalo a s trochou cynismu jestli ještě vůbec jsou. Víte, já si pamatuji doby, kdy pevná telefonní linka nebyla samozřejmostí. Takže, pokud se některý z kamarádů přestěhoval, zanechal maximálně po sobě jen adresu a ta se během času někam zatoulala.     Ale, vždyť dnes máme facebook, namítnete. To sice ano, ale je tam jedno velké ALE. Já totiž hledám kamarádky. Tedy osoby rodu ženského. A protože dřív byla svatba a změna příjmení zcela normální, tak je pod rodným jménem vážně nenajdu. To je to první ALE. Druhé je, že spousta z nich určitě facebook ani jinou techniku nevyužívá, protože věřte nevěřte, ji ke svému životu nepot...