Jste zodpovědní nebo je vám tato vlastnost cizí?

 

Určitě znáte ve svém okolí lidi, na které se můžete stoprocentně spolehnout. Odjíždíte na dovolenou s lehkým srdcem, protože vás zastupuje kolega, který touto vlastností oplývá. Když se vrátíte, můžete klidně navázat na jeho práci a vše je tak, jak má být. V opačném případě, tedy pokud vás zastupuje osoba nezodpovědná, si moc dovolenou neužijete. Čím to je, že na někoho je „spoleh“ a někomu nemůžete dát za úkol ani zalít kytky? Po navrácení se z prázdnin jsou z květin jen zvadlé chudinky, které už na vaši zálivku neslyší a nereagují. Věty jako „promiň, nějak mi to nevyšlo“ nebo „úplně jsem na to zapomněl“ vás přivádí k šílenství. Ale co naplat… člověka nepředěláš.

Pokud to odnesou jen květiny, tak se to dá spolknout, pokud vám ale letí letadlo v 17.00 a ve tři čtvrtě tam ještě váš spolucestující není, tak to už je na pováženou. Vážně, nevymýšlím si. Jednu známou takovou mám. Letadlo jí uletělo nejen jednou, ale alespoň třikrát, a zatímco okolí plakalo, ona se zalamovala smíchem s otázkou „o co jde… o život určitě ne“ a letadla lítají přece pořád. Že jsem trnula hrůzou, aby nám našli místo ve večerním letu a mohli se tak vrátit domů, to jí bylo fuk. S klidem zaplatila sto euro za přebukování letu a pak už se radovala z nových šatů, kvůli kterým nám letadlo frnklo. Nějak se zdržela v butiku. Já vím, nic se nemá přehánět. Někdo je zodpovědný málo, někdo zase příliš. Já jsem například ráno zjistila, že odběrová místa, kde dělají testy na covid, nutné pro vstup do restaurace, jsou obsazeny a já se odpoledne chystala s kamarádkou na oslavu. Bydlím v Praze a objevila jsem volné místo na Kladně. V první chvíli už jsem zamýšlela tam zajet a hledala jízdní řád. Zavčas jsem se stopla, že taková míra zodpovědnosti už hraničí s duševní poruchou a začínajícím šílenstvím a nikam nejela. Ještě, že tak… Tím chci říct, že oba extrémy jsou špatně. Člověk musí občas použít zdravý rozum a kritické myšlení.

Je tedy dobré být zodpovědný? Ano. Tito lidé plní svoje povinnosti, které mají doma, v zaměstnání, ve škole, i jinde. Když udělají nějakou chybu, uznají to, omluví se a snaží se jí napravit. Nezodpovědný je pravý opak. Jedna moje kamarádka má takového přítele. Má neustále dluhy, a když zrovna pracuje, moc nevydělá. Musí často tedy nájem a jiné věci platit sama. Právě neochota pracovat vypovídá o nezodpovědnosti. Občas mám pocit, že hledá práci jen naoko. Zodpovědnosti nemá ani co by se za nehet vešlo. Vždy to za něj někdo vyřeší.

Jistě, některé vlastnosti jsou nám dány do vínku, ale některé jdou vypěstovat. Musí se ale začít už od dětství. Nelíbí se vám stát dítěti pořád za zadkem a kontrolovat ho, jestli napsal úkoly nebo přišel včas do školy? Nejúčinnější je předat dítěti zodpovědnost za jeho činy. Musí dostat prostor a příležitost. Uvidíte, jakou budou z toho mít radost. Získají sebevědomí a pocit důležitosti. A vám se uleví. Všechny děti chtějí být už velké a zodpovědné, úplně stejně jako jsme to chtěli v jejich věku my. Pokud to zvládnou, tak jim v dospělosti žádné letadlo neuletí a jen doufám, že nepojedou na test do Kladna. Však člověk pozná, kdy je třeba zatáhnout záchrannou brzdu. Občas to chce být nad věcí a nedělat z komára velblouda. Nepřijdu na schůzku s kamarádkou přesně? Budu mít deset minut zpoždění? No bóže, napíšu SMS nebo zavolám a ona určitě těch deset nebo patnáct minut počká. Jistěže se nezapomenu omluvit. Pokud ale slíbím, že určitou práci odevzdám do 15.12, měl bych tak učinit. Tady je zodpovědnost na místě.

A na závěr dva citáty. Ten první neřekl nikdo jiný než Dalajláma: „Pamatujte na úctu k sobě, úctu k druhým a odpovědnost za vaše konání.“  Ten druhý je autor knihy Čtyři dohody Don Miquel Ruiz: „Nemáme nikdy zodpovědnost za činy druhých, neseme odpovědnost jen za ty své.“

A jak to máte vy?