Tak to vidím já !

  Nedávno se mi dostala do ruky tabulka z nejmenovaného ústavu s vševypovídajícím názvem „Co nám nejvíce vadí na povaze a chování lidí?“ Pořadí jednotlivých položek mě nepřekvapilo, o tom psát nechci. Spíše mě zaujal řádek, kde jednou z vlastností, která lidem vadí, je sprostota, hulvátství, obhroublost, drzost. Já bych k tomu ještě přidala zlomyslnost. Myslím si totiž, že když je někdo obhroublý hulvát je zároveň i zlomyslný. Chce urazit a to záměrně. Nevím sice, co si tím dokazuje, ale jeho ego je uspokojeno. A on si zlomyslně mne ručičky. Když se porozhlédnu po svém okolí, zabrousím na naši politickou scénu, na pracoviště, prostě se porozhlédnu kolem, objevím zástupce této kategorie všude. I v těch nejvyšších sférách. Je mi to líto, protože právě tam by měli sedět lidé moudří, noblesní, vychovaní a slušní. To proto, aby nám byli příkladem. Zatím to tak není. Alespoň mě to tak nepřipadá. Ale to posoudí dějiny a naši vnuci a pravnuci. Znám jednu dívku,...

  Že se ptám? Jistě, že ho znáte. Je to lípa. Kdysi lidé věřili, že dokáže odehnat zlé duchy a svou energií zbavit člověka chmurných myšlenek.   Dokonce v roce 1848, kdy se konal Všeslovanský sjezd v Praze, se lípa stala stromem Slovanů i oficiálně. U nás v České republice známe dva druhy. Lípu velkolistou a lípu malolistou, které se též říká srdčitá. Ale dost teorie a poučování! To byl jen úvod. Má přítelkyně se totiž rozhodla věnovat k životnímu jubileu své dcery právě něco symbolického, českého.   A tak ji napadla právě ta lípa. Jistě se mnou budete souhlasit, že přinést do dvoupokojového bytu opravdovou lípu, byť maličkou, by byl asi nesmysl. I ten malý stromek totiž jednou vyroste a zkošatí a představa, jak se lípa rozrůstá po celém bytě je sice lákavá, ale v podstatě neuskutečnitelná. No, jednoduše řečeno, není to dárek vhodný pro nepřítele, natož pro milovanou dceru. I vidina lipové vůně šířící se obytným prostorem je vábivá, natož šálek ...

  Když si v duchu představíme odvážného člověka, vybaví se nám váleční hrdinové nebo lidé, kteří svými názory a postoji ovlivnili chod dějin, kteří se nebáli říct a hájit svoje přesvědčení. Často tak ztratili i to nejcennější, a to byl život. „Obyčejní“ lidé jako já musí překonat strach, aby vyjádřili své stanovisko, ale určitě to stojí za to. No, ono se může zdát, že s některými lidmi nemá cenu polemizovat. To jsou ti, kteří jsou arogantní a útoční a stoprocentně přesvědčeni o své pravdě. Jenže ono to cenu má. Občas. Měla jsem kdysi dávno nadřízeného, který do té skupiny arogantních lidí patřil. Bylo jasné, že ve firmě zůstat nemohu a dala jsem výpověď. A k té jsem se odvážila říct šéfovi i svůj názor na něj. No, samozřejmě se nic nezměnilo. Ale já měla najednou takový pocit úlevy, že jsem si řekla své. Fakt mi to stálo za to. Spolu s odvahou stojí v jedné rovině strach. A s tím je potřeba se vyrovnat. Překonat ho. A prostě si říct „vždyť odvážnému ...

  V létě jsem byla na pár dní v Telči. Hotel trochu neosobní, ale budiž. Důležité, že měl dobrou polohu a tak byl člověk stále v centru dění. Co mne ale vážně zarazilo, byla snídaně. Ne, to jsem se špatně vyjádřila, snídaně byla výtečná, jen hosté jako duchové. Jak jinak nazvat to, že když jsem vkráčela ráno do jídelny a hlasitě pozdravila „dobré ráno“, odpověď nepřišla. Jen od stolu vlevo jakési zamručení, ale to jsem za odpověď vážně nepovažovala. A tak mi dovolte vrátit se zpět do dětských let, kdy pozdrav patřil k základům slušného chování. A doma (ale i ve škole) jsem byla nabádána, že by měl znít vždy zřetelně, přátelsky a vstřícně. Kdeže loňské sněhy jsou? Já zdravení za přežitek rozhodně nepovažuji. A už vůbec mi nejde o etiketu. Prostě to dobré ráno nebo dobrý den rozzáří třeba i pochmurný den. A tím nemyslím jenom déšť. Když jsem žila ve Švýcarsku, lidé se zdravili i na túře. Rozdíl byl jen v tom, v kterém kantonu jste se právě nacházeli. Připad...

Už jste někdy v životě narazili na arogantního člověka? Hloupá otázka, že? Určitě ano. Někdy se zdá, že jich je jak much. I když v poslední době much nějak ubývá, ale arogantních lidí přibývá. Nebo se mi to jen zdá? Takový arogantní člověk je nepřehlédnutelný. Chová se nadutě, namyšleně, pyšně, často pohrdavě a vůči ostatním lidem vystupuje hrubě. Co si budeme povídat, občas takového člověka máme chuť praštit! Pořádně. Ale to ne, to by byla chyba. Zachovejte klid a chladnou hlavu. Mluvte klidně, srozumitelně, věcně a bez emocí. Na takové nadutce totiž žádná logika neplatí. Co vám budu vyprávět, však to sami jistě znáte. Stačí si pustit televizi a zaposlouchat se do nadutých řečí některých politiků či jiných vládních představitelů. Moje maminka používala krásné slovo „fouňa“. A já těchto fouňů také v životě pár poznala. Měla jsem známou, na kterou když to přišlo (rozuměj pýcha a namyšlenost) bylo lepší se jí klidit z cesty. V kině po skončení promítání začali n...

  Že člověk nežije věčně, nemusím zdůrazňovat. A že život uplyne jak voda, také ne. Čím je člověk starší, tím více si uvědomuje, kolik toho nestihl udělat, kolik toho nestihl říct, zejména lidem, kteří už jsou na druhém břehu.  Co po nás zůstane, až tu nebudeme? Jaká stopa po tom, že jsme byli na světě? Tento otisk může mít dvě podoby. Hmotný a duchovní. Ten hmotný bych charakterizovala slovy našich předků – zasadit strom, postavit dům, zplodit syna nebo dceru. Samozřejmě jsou mezi námi jedinci, kteří zanechají stopy věčné v podobě obrazů, nádherných staveb, hudby, pokroku v medicíně, ve všech odvětvích vědy. To jsou ti, kteří posouvají svět kupředu a dopřávají nám jedinečné zážitky při pohledu na úchvatná díla nebo třeba technické vymoženosti. Umění a technický pokrok je zkrátka věc, bez které si dnes nedokážeme život ani představit. Díla třeba Leonarda Da Vinci nebo Humoreska Antonína Dvořáka nás asi nikdy neomrzí. Nejednou tak rozjasní den nebo navrátí radost ze...

Někteří jedinci touží po moci moc. Tedy hodně. Přitom moc je nebezpečná, ale „vládnout“ holt někdo musí. Většinou jde o lidi, kteří se na to vůbec nehodí, protože ti, kteří by se hodili, se do toho příliš nehrnou. Vezměte si takové krále nebo jiné panovníky, cary, císaře a co já vím, jak se jim říkalo. Ti se všeličehos navyváděli, porozhlédneme-li se v dějinách. Každý jinak, ale mnohdy to stálo zato. Tedy v tom špatném slova smyslu. Monarchie jako forma vlády (ať už konstituční nebo absolutní) měla svůj pravzor opravdu v hluboké minulosti. Vládce svou legitimitu odvozoval od některého božstva, a tak vidíme, jaký to byl (a je!) chytrák. Nebo spíše chytrolín. Vždyť už ve starém Egyptě byl faraon uctíván jako božstvo. A kdo by se odvážil vztáhnout ruku na Boha, že? Tedy byli tací, ale nedělejme si iluze. Jakmile zemřel jeden (a to i rukou spravedlivého), už tam čekal další. A ten si to božské postavení zase přisvojil. A tak ve staré Číně měli „Syna nebes“ a japonští císaři...