Co po nás zůstane, až tu nebudeme…

 Že člověk nežije věčně, nemusím zdůrazňovat. A že život uplyne jak voda, také ne. Čím je člověk starší, tím více si uvědomuje, kolik toho nestihl udělat, kolik toho nestihl říct, zejména lidem, kteří už jsou na druhém břehu. 

Co po nás zůstane, až tu nebudeme? Jaká stopa po tom, že jsme byli na světě? Tento otisk může mít dvě podoby. Hmotný a duchovní. Ten hmotný bych charakterizovala slovy našich předků – zasadit strom, postavit dům, zplodit syna nebo dceru. Samozřejmě jsou mezi námi jedinci, kteří zanechají stopy věčné v podobě obrazů, nádherných staveb, hudby, pokroku v medicíně, ve všech odvětvích vědy. To jsou ti, kteří posouvají svět kupředu a dopřávají nám jedinečné zážitky při pohledu na úchvatná díla nebo třeba technické vymoženosti. Umění a technický pokrok je zkrátka věc, bez které si dnes nedokážeme život ani představit. Díla třeba Leonarda Da Vinci nebo Humoreska Antonína Dvořáka nás asi nikdy neomrzí. Nejednou tak rozjasní den nebo navrátí radost ze života. Ať tak či onak takový Leonardo byl umělec a génius v jednom. Nenamaloval jen Monu Lisu, ale po morové nákaze v Milánu, navrhl plán ideálního města, kde by se žilo lépe a zdravěji než v dosavadních lombardských městech. Jenže co my, takzvaně obyčejní smrtelníci? No jistě, i my můžeme postavit zeď nebo zasadit jabloň. Jestli přežije alespoň sto let, to vážně nevím. I když ta jabloň možná ano, o té zdi bych pochybovala.

Ale já nemám na mysli otisk hmotný. Zajímá mě stopa duchovní, neboli nehmotná. Až doteď jsem si myslela, že to není možné, tedy pokud nepronáším moudra, která přežijí staletí. Ale nejsem ani Seneca ani Decartes, tak v toto nedoufám. Ale co třeba svým potomkům vštěpovat lásku k přírodě, k lidem, pravdomluvnost, houževnatost, čestnost anebo pracovitost? Víte, ono se může zpočátku zdát, že budete dětem k smíchu. No víme přece své o generačních rozdílech? Jenže až tady nebudete, tak si vaši potomci „sem tam“ vzpomenou. S určitostí to tvrdit nemohu, ale přece jen v to věřím nebo aspoň doufám. Neboť i já si v různých životních situacích vzpomenu na svou babičku, dědu, ale i na své rodiče. No jo, vždyť mi přece říkali, že se mám spolehnout hlavně sama na sebe, učit se jazyky, nelhat, atakdále. Tenkrát mi to šlo jedním uchem dovnitř, druhým ven. Ale jakmile jsem byla v situaci, kdy jsem si nevěděla rady, ozval se známý hlas. Sice nebyl slyšet nahlas, ale našeptával mi a radil někde uvnitř mě samé. Takže nějaký otisk, stopa, tady zbyla. A já ji mohu zase poslat dál. A proto je důležité žít dobře. Slušně. Jedině tak mohu po sobě zanechat „stopu dobrou“. A tak ať chcete anebo nechcete, můžete dobrým příkladem vést potomky k toleranci a negativní vlastnosti jako nenávist poslat do věčných lovišť.

A na závěr ještě k té hmotné stopě, kterou po sobě bohužel také zanecháváme. Odpadky! Plastové, hliníkové a jiné materiály, které zůstanou desítky let ležet v lese, v moři, v přírodě. Je toto snad odkaz, který chceme zanechat budoucím generacím? Asi ne, že? Takže tady můžeme po sobě nechat pěkný špinavou stopu. A upozorňovat na to je také naší úkolem, který bychom měli předat těm, kteří přijdou po nás. Aby vůbec přišli… Aby se naše planeta nestala místem, kde by už nikdo žít nechtěl. Nebo spíše nemohl. Kde by už nevykvetla jediná růže a nezabzučela jediná včelka.

Snad tedy ještě citát Johna Greena: „Stopy, které po sobě zanecháváme, jsou příliš často jizvy.“ A to si nepřeje nikdo z nás, že?

A jak to vidíte vy?