Tak to vidím já !

  V létě jsem byla na pár dní v Telči. Hotel trochu neosobní, ale budiž. Důležité, že měl dobrou polohu a tak byl člověk stále v centru dění. Co mne ale vážně zarazilo, byla snídaně. Ne, to jsem se špatně vyjádřila, snídaně byla výtečná, jen hosté jako duchové. Jak jinak nazvat to, že když jsem vkráčela ráno do jídelny a hlasitě pozdravila „dobré ráno“, odpověď nepřišla. Jen od stolu vlevo jakési zamručení, ale to jsem za odpověď vážně nepovažovala. A tak mi dovolte vrátit se zpět do dětských let, kdy pozdrav patřil k základům slušného chování. A doma (ale i ve škole) jsem byla nabádána, že by měl znít vždy zřetelně, přátelsky a vstřícně. Kdeže loňské sněhy jsou? Já zdravení za přežitek rozhodně nepovažuji. A už vůbec mi nejde o etiketu. Prostě to dobré ráno nebo dobrý den rozzáří třeba i pochmurný den. A tím nemyslím jenom déšť. Když jsem žila ve Švýcarsku, lidé se zdravili i na túře. Rozdíl byl jen v tom, v kterém kantonu jste se právě nacházeli. Připad...

Už jste někdy v životě narazili na arogantního člověka? Hloupá otázka, že? Určitě ano. Někdy se zdá, že jich je jak much. I když v poslední době much nějak ubývá, ale arogantních lidí přibývá. Nebo se mi to jen zdá? Takový arogantní člověk je nepřehlédnutelný. Chová se nadutě, namyšleně, pyšně, často pohrdavě a vůči ostatním lidem vystupuje hrubě. Co si budeme povídat, občas takového člověka máme chuť praštit! Pořádně. Ale to ne, to by byla chyba. Zachovejte klid a chladnou hlavu. Mluvte klidně, srozumitelně, věcně a bez emocí. Na takové nadutce totiž žádná logika neplatí. Co vám budu vyprávět, však to sami jistě znáte. Stačí si pustit televizi a zaposlouchat se do nadutých řečí některých politiků či jiných vládních představitelů. Moje maminka používala krásné slovo „fouňa“. A já těchto fouňů také v životě pár poznala. Měla jsem známou, na kterou když to přišlo (rozuměj pýcha a namyšlenost) bylo lepší se jí klidit z cesty. V kině po skončení promítání začali n...

  Že člověk nežije věčně, nemusím zdůrazňovat. A že život uplyne jak voda, také ne. Čím je člověk starší, tím více si uvědomuje, kolik toho nestihl udělat, kolik toho nestihl říct, zejména lidem, kteří už jsou na druhém břehu.  Co po nás zůstane, až tu nebudeme? Jaká stopa po tom, že jsme byli na světě? Tento otisk může mít dvě podoby. Hmotný a duchovní. Ten hmotný bych charakterizovala slovy našich předků – zasadit strom, postavit dům, zplodit syna nebo dceru. Samozřejmě jsou mezi námi jedinci, kteří zanechají stopy věčné v podobě obrazů, nádherných staveb, hudby, pokroku v medicíně, ve všech odvětvích vědy. To jsou ti, kteří posouvají svět kupředu a dopřávají nám jedinečné zážitky při pohledu na úchvatná díla nebo třeba technické vymoženosti. Umění a technický pokrok je zkrátka věc, bez které si dnes nedokážeme život ani představit. Díla třeba Leonarda Da Vinci nebo Humoreska Antonína Dvořáka nás asi nikdy neomrzí. Nejednou tak rozjasní den nebo navrátí radost ze...

Někteří jedinci touží po moci moc. Tedy hodně. Přitom moc je nebezpečná, ale „vládnout“ holt někdo musí. Většinou jde o lidi, kteří se na to vůbec nehodí, protože ti, kteří by se hodili, se do toho příliš nehrnou. Vezměte si takové krále nebo jiné panovníky, cary, císaře a co já vím, jak se jim říkalo. Ti se všeličehos navyváděli, porozhlédneme-li se v dějinách. Každý jinak, ale mnohdy to stálo zato. Tedy v tom špatném slova smyslu. Monarchie jako forma vlády (ať už konstituční nebo absolutní) měla svůj pravzor opravdu v hluboké minulosti. Vládce svou legitimitu odvozoval od některého božstva, a tak vidíme, jaký to byl (a je!) chytrák. Nebo spíše chytrolín. Vždyť už ve starém Egyptě byl faraon uctíván jako božstvo. A kdo by se odvážil vztáhnout ruku na Boha, že? Tedy byli tací, ale nedělejme si iluze. Jakmile zemřel jeden (a to i rukou spravedlivého), už tam čekal další. A ten si to božské postavení zase přisvojil. A tak ve staré Číně měli „Syna nebes“ a japonští císaři...

Všimli jste si, kolik je v lidech zloby, závisti a zášti? Někdy si čtu komentáře k různým událostem a osobnostem z veřejného života a nestačím žasnout, jaká nenávistná slova padají. Ok, také nesouhlasím s určitými výroky některých lidí (politiků zvlášť), ale to neznamená, že ze mě budou tryskat věty jako… No, radši to nebudu ani vyjmenovávat. Myslím, že se tím člověk jen degraduje do skupiny, do které by patřit vážně nechtěl.   A tak mě napadá, co motivuje některé osoby k tak urážlivým a hanlivým výrokům? Tak za prvé po přečtení nějakého tvrzení se může dostavit zloba. Jako důsledek nesouhlasu. Na jeho základě jsem tedy naštvaná a mám chuť se k tomu vyjádřit. Jasně, to mohu udělat. Slušně. Ale tím si zřejmě svoji frustraci (a co by to mohlo být jiného) nevyléčím. Pomohou mi jen silná (a často i sprostá) slova, kterými si ulevím. Aspoň takhle si to já vysvětluji, když se s nenávistnými komentáři setkám. Možná se mýlím a je to úplně jinak. Někdy...

V dnešní době jsme obklopeni hlukem. Pokud bydlíte na rušné ulici ve městě, tak vám zaručuji, že se pořádně nevyspíte. Auta jezdí ve dne v noci a nejen osobní. Blízko letiště zase burácí letadla, u železnice projíždějí vlaky nákladní i osobní, v továrnách hučí stroje a tak bych mohla pokračovat. Ale nemyslete si, ono i v poklidné vísce už to dávno není, jak bývalo. A pokud si myslíte, že v neděli se tichem vyléčíte a pěkně zrelaxujete, máte smůlu. Celý den vrčí travní sekačky, a když jedna ustane, hned začne druhá. A po ní další, jakoby se „potvůrky“ domluvily. Vztekle zavřete dveře na balkon nebo na terasu a řeknete si, že se radši v tom vedru uvaříte (je zrovna přes 30 stupňů) než zblázníte. Jenže máte opět smůlu. Sousedům přivezli nový nábytek, a tak je třeba vrtat, brousit, bušit, přibíjet, nabíjet a věřte mi, že žádné špunty do uší nejsou dost dobré na to, aby tento hluk eliminovaly. Jasně, jsou lidé, kterým hluk a rámus nevadí. Odpočinou si a dokonce ...

Hledáte tip na výlet? Vypravte se do Karlových Varů. Už podle názvu je nám jasné, který panovník je založil. Ano, Karel IV Lucemburský už v roce 1350. Slavné začaly být ale až v 18. a 19. století, kdy se rozšířily zprávy o blahodárných účincích zdejších termálních a minerálních pramenů. Malebné centrum Karlových Varů se pyšní lázeňskou zónou s pěti kolonádami, které obejdete během jedné procházky. Já ale s dovolením popojedu kousek dál. A sice do nedalekého Bečova nad Teplou. Kdo přijede autem, nemusí hledat spojení autobusem jako já. Ale autobusy hurá jezdí a tak vyrážím. Historické jádro města bylo v roce 1992 vyhlášeno památkovou zónou. Co je opravdu unikátní, je relikviář svatého Maura, který můžete vidět v místním zámku. Po korunovačních klenotech jde o druhou nejcennější movitou památku v Čechách. Ano, historie zámku a celého panství je zajímavá. Ale my se soustředíme na posledního majitele zámku, a sice rodu pánů Beaufort-Spontin. Jde o rod fr...