Tak to vidím já !

Ne každý to zná. Černé myšlenky, pocit beznaděje, nekonečný smutek, žádná radost ze života. Kdo ví, o čem je řeč, pochopí. Ti, kteří to neznají a nevěřícně kroutí hlavou, ať poděkují svatému Tadeáškovi. Mohou si blahopřát. Neznají nemoc, která se jmenuje deprese. Nejsem ani psycholog, ani psychiatr a opravdové deprese také neznám. Ale znám osoby, které tyto černé stavy sužují, a nechce se jim žít. Tak to za prvé. Za druhé bych zmínila ty, kteří už na tomto světě „přesluhují“. Je jim kolem stovky, zdraví už jim neslouží a život je stručně řečeno omrzel. „Nejhorší na tom je“, řekla mi jedna paní, která už do stovky také nemá daleko, „že zůstanete úplně sám nebo sama.“ Všechny její kamarádky už jsou po smrti a ona si nemá s kým popovídat. Namítnete, že je to nesmysl. Určitě má nějaké rodinné příslušníky. Ano, to má. Dokonce pravnoučata. Ale ti mají jiné zájmy a jiné starosti. A i když prababičku milují, ne vždy ji rozumí a ne vždy na ni mají čas. A jí chybí nejvíce její vrstevníci, ...

Někdo z vás si možná vzpomene na můj blog o robotickém vysavači, kterému říkám Fanda a který občas neposlouchá. Tak už přestal poslouchat úplně. Zhasnul a odebral se na věčnost. Představte si, že poté, co se Fanda vrátil z nemocnice (rozuměj z opravny) pracoval jak divý. Pro ty, kteří si na blog nevzpomínají, připomínám, že se jednalo o robotický vysavač, se kterým jsem navázala užší vztah, a vycházeli jsme spolu velmi dobře. On uklízel, já dělala něco jiného, občas jsem ho okřikla, to když svoji práci odbyl. Až do doby, kdy se „šprajcnul“ a přestal fungovat. Odvezli ho do opravny a mně se po něm velmi stýskalo. Nikdo mi doma nebzučel, nikdo nenajížděl na nohy a neprováděl další žerty. Když se uzdravil, měla jsem velkou radost. Ale ne dlouho. Ta trvala přibližně rok. Jednoho dne dojel jen na půl cesty, naposledy zavrčel a domů (dokovací stanice) se již nevrátil. Poté, co byl dopraven do opravny podruhé (nebo nemocnice, vyberte si) se už nevrátil ani ke mně. Jsem bez F...

A je to tady! Ne, nejsem ten zelený panáček s nepříjemným hlasem z televizní reklamy od Alzy. Nelákám vás na žádné slevy, ale upozorňuji jen na to, že další rok je za námi. Upozorňovat nemusím, to víte i beze mě. Ale asi každý z vás se stejně ohlédne za tím, jaký ten rok byl, co přinesl a co odnesl. Já si minulý rok udělala seznam věcí, kterých bych ráda dosáhla. Jak si ho tak prohlížím, moc do smíchu mi není. Ani jeden bod si nemohu odškrtnout jako splněný. No vlastně jeden tak napůl. Co s tím? Přesunout přání a cíle do dalšího roku? Nebo se na to vykašlat? Být smutná? Nic z toho, vážení. Smutek si ve svém věku už nemůžu dovolit. Nebo spíše nechci. A osmělím si to doporučit i vám. Nesmutněte, pokud opravdu nemáte proč. V duchu si projděte celý rok, usmějte se nad úspěchy i neúspěchy a s povzdechem „jo to je život“ připravte nový kalendář nebo diář s rokem 2020. Ti, kteří žijí jen v digitálním světě, mi jistě prominou, že jsem si zatím na k...

Tak nějak začíná každý dopis Ježíškovi od našich ratolestí. Vánoce jsou tu totiž hlavně pro ně. Samozřejmě vím, že vánoce se slaví v křesťanském světě, protože se narodil Ježíš Kristus. Předchází mu adventní čas, který by měl probíhat v klidu a v pokoji, což pro leckoho z nás je pouhým snem. Místo posezení s punčem nebo svařeným vínem se skořicí a koukáním se do světla rozsvícené svíčky, běháme po obchodech nebo surfujeme na internetu, co komu vybrat pod stromeček. Ale nechme toho! Já bych se ráda vrátila k tomu Ježíškovi, takovému, jak ho vidí děti. Moje starší vnučka se mi svěřila, že když byla úplně malá, tak si ho představovala jako ježka. Ano, ježečka s bodlinkami a na nich připíchnuté dárečky. Druhá ho zase viděla jako nahaté lítací miminko s křidýlkami. Kde má všechny ty dárky, to nevěděla. Asi neviditelné. Vždyť je přece kouzelný, že? U nás Ježíšek zase popíjel pivo, které jsem mu každý rok nabídla, zatímco dcera s dědou byli v...

Já píši, ty píšeš, on píše, my píšeme, vy píšete, oni píší… Ne, to se nechci pochlubit, že umím skloňovat. Tím chci naznačit, že my lidé, píšeme rádi. Ano, je nás moc. Tedy těch, kteří rádi píší. Většinou ale jen do šuplíku. Nejdříve to nevadí, ale po čase se s tím chce člověku „ven“. Dostat své dílko na svět. Tedy, aby si ho přečetl i někdo jiný. Co s tím? Po dlouhém váhání si vytipujete nakladatelství, o kterém si myslíte, že tematicky koresponduje s vaším rukopisem a napíšete průvodní email s přílohou vašeho díla. Chvilku váháte, než stisknete odeslat nebo enter, ale nakonec tak učiníte a hluboce si povzdechnete. A je to! Pak už jen čekáte, co se stane. Měsíc, dva, půl roku… Většinou se nestane nic. Tedy stane se to, že vám nikdo neodpoví. „Musí to být tak hrozné, že jim nestojím ani za odpověď,“ napadne vás a celý den jste k ničemu. Občas se stane, že nakladatelství přece jen odpoví. Zamítavě, ale aspoň něco. Zpravidla vám sdělí, že se jim rukopis líbí, al...

Já tedy ne. Nemám trpělivost. Vím o tom, a pracuji na tom. Jsem netrpělivá a dokáže mě občas vytočit kdeco. Třeba když musím na někoho dlouho čekat nebo když se někdo nedokáže hned vyjádřit. To mu, chudákovi, skáču do řeči a větu dopovím za něj. Někteří mi říkají, že jsem moc rychlá. Nojo, asi mají pravdu. Tak nějak to bude. Snažím se, seč mohu, být trpělivá, ale někdy to holt nevyjde. Zrovna dneska. Byla jsem nakupovat v Kauflandu a potřebovala nabrat do sáčku brambory. Přede mnou stál pán, jenž k bedýnce nikoho nepustil a vybíral z ní ty nejkrásnější brambory. Vážně vám nevím, jak dlouho. Ale mně to připadalo věčnost. Možná jen deset minut. Nakonec vybral čtyři (ano, čtete správně čtyři brambory) a vítězně je odnesl na váhu. Možná je to normální, ale já jsem nevěřila vlastním očím. Nakupování totiž nesnáším, a proto jsou moje nákupy rychlé. Dokonce velmi rychlé. Většinou vím, co potřebuji, a to házím do košíku „natošup“. No, nákupy jsou pro mne zkouškou trpěli...

Určitě to znáte. Stojíte před zrcadlem a vzdycháte, jak jste tlustá, jaký máte hrozný nos a ty vlasy! A tak první věc, kterou si naordinujte, je dieta. U oběda závistivě pohlížíte na další členy rodiny, jak spořádají i ten váš řízek a krájíte si na co nejmenší plátky okurku a rajče. Tedy váš nedělní oběd. K tomu přidáte pár jízlivých slov na adresu přítomných, že maso a už vůbec ne smažené, je jed! Zkazíte tím náladu nejen sobě, ale i celé rodince a nedělní pohoda je tatam. V pondělí ráno zavoláte své kadeřnici a plačtivě jí vyprávíte, že vám začaly vypadávat vlasy. Aby vás uklidnila, objedná vás hned na úterý a zároveň vás uklidní, že vám dá speciální zábal a že vlasy budou zase fit. Po zbytek dne googlujete ceny estetických chirurgů za úpravu nosu a zároveň studujete svoji aktuální výši konta. Nojo, každá sranda něco stojí. Za mladých let jsem dojížděla do školy z malého města do Prahy vlakem. Byla nás taková parta holek. Vždycky některá z nich držela di...