Tak to vidím já !

Když si vzpomenu na své dětství a pohádky, které tenkrát běžely v televizi, vybaví se mi jedna, která se myslím jmenovala Nejhlavnější hodinky na světě. Z ní si vzpomínám na písničku, kterou zpíval jeden ze tří zlých sněhuláků (v pohádce byly tři zlí sněhuláci – sobec, závistivec a lhář). Bohužel si vybavím jen kousíček: …“ jsem sobec a vůbec mi to nevadí, jóoo jsme jen zlí sněhuláci, za nic nemůžeme…“ Takže tímto úvodem jsem se dostala k sobci neboli také egoistovi. Což by měl být a asi také je člověk zahleděný do sebe, který se zajímá výhradně o sebe samého, o vlastní zájmy a prospěch. Touto oklikou jsem se dostala až k lásce sobecké. A protože v partnerském vztahu se toto slovo používá víc než často, ráda bych se zamyslela nad tím, co ta láska sobecká vlastně je. Protože ono snažit se tomu druhému neustále vyhovět (hlavně nejít do konfliktu!) také nejde věčně. No, jde. Ale jakýpak ten vztah je? Sobec se totiž nedívá napravo ani nalevo, jde za svým. Zkrátka j...

„Opravdový přítel je ten, který jako první přijde, když celý svět odejde.“ Tuto větu jsem si vypůjčila od neznámého autora proto, neboť si myslím, že vystihuje podstatu přátelství. A přátelství je pro život moc důležité. Určitě vás napadne, proč tedy o tom diskutovat, potažmo ještě psát. Jenže já si myslím, že to význam má. A že přátelství je třeba skloňovat ve všech pádech. Znám jednu pětadevadesátiletou paní. Fyzicky i psychicky je na tom dobře, má milující rodinu, ale čeho je jí nejvíc líto a co jí nejvíce chybí, je to, že už nemá přátele. Tady na tomto světě. Všichni už totiž zemřeli a zůstala ona jediná. Rodina je sice fajn, ale nesdílíme s ní všechny myšlenky, pocity ani problémy. Od toho jsou tu právě přátelé. Ženy je potřebují snad ještě o něco víc než muži. Aspoň si to myslím. Právě ony mají potřebu sdělit své dojmy, ale i trápení, své kamarádce nebo přítelkyni. Nechcete od ní ani žádné rady ani moudra, jde jenom o to vyslechnutí. A pochopení. Věřte mi, že se pak člov...

Tak jsem vám nedávno slyšela od jedné známé: „Sice se mi tam moc nechce, ale než bych o tom polemizovala, tak se raději přemůžu a pojedu tam s ním…“ Co jako? Nikam se mi nechce, ale pojedu… Abych nečeřila vlny. Co je tedy lepší? Už samotné to slovo „přemáhat se“ mi nahání hrůzu. Základem asi bude námaha, tedy něco, k čemu budu muset vyvinout patřičnou námahu. Tu většinou vynakládám, když něco strašně chci, ale když nechci? Tak za prvé si člověk řekne, že pro jednou se nic nestane, ale za druhé se v něm probudí strach z toho, udělám-li to jednou, tak tím spíše podruhé, potřetí a pak už jaksi neustále. Asi takhle! Záleží to na tom, jestli to za to stojí. Například mě rodiče nutí ke studiu na vysoké škole a já jim nakonec vyhovím, tedy přemůžu se a jdu do toho. Někdy je to ku prospěchu věci a nakonec mě studium začne bavit. Jde o případy, kdy se učím rád, jen jsem se ocitl v období, kdy bych chtěl vydělávat peníze, abych si mohl koupit to nebo ono. Pokud mě uč...

Bohužel nejsem žádný zahradník. Ale květiny mám moc ráda. Moje oblíbené jsou růže. Říká se, že je to královna květin. Pro mě určitě ano. Nádherné květy lahodí oku a ta vůně! A tak i já se rozhodla, že letos vysadím na terase růži. Moment! Ale jak to vlastně všechno začalo? Mám sousedku, která má terásku plnou překrásných květin, sedí si mezi nimi, popíjí kávičku nebo pracuje. Jednoho dne mi zvolala: „Milá paní Olívie, přivezla jsem si ze zahradnictví růži, přijďte se na ni podívat.“ A tak jsem šla. Byla opravdu krásná. Tedy ta růže. Žlutá s nádhernými květy. Pravá anglická… Nadšeně jsem ji pochválila a milá sousedka řekla: „Tak jedeme.“ Sedly jsme do auta a jely. Až doteď je můj příběh zcela obyčejný. O jedné „ženské“, která má ráda kytky. Co vám budu povídat! Přijely jsme do zahradnictví, pokochaly se nádherou rostlin, nakoupily (ona si pořídila ještě jednu bílou) a jely zpátky domů. No, takhle rychle to nebylo, ale budiž. Jenže od té doby začala má noční můra. Doma se na ...

Cit, který je vlastní nejen lidem, ale všem tvorům na této planetě. Aspoň si to myslím. Copak jste neviděli dojemné fotky samice s mládětem? Ať už se jedná o opičí říši nebo třeba slony? Zdá se, že láska mateřská je tedy daná. Mateřské city jsou opěvované v každé kultuře. Jsou ale dány všem? A co tedy takzvané krkavčí matky? A víte, že krkavec se o svá mláďata příkladně stará? Proč tedy zrovna krkavec to odnesl za ty, které žádný mateřský cit nemají? Takže popořádku. Chudák krkavec nebo spíše „krkavčice“ (češtináři prominou) se používalo pro označení necitelného člověka a chamtivce. Snad za to mohl ten vzhled ptáků. Takže pokud mluvíme o krkavčí matce, pak se jedná o přenesené pojmenování a znamená to bezcitná matka. Tak to bychom měli, proč to zrovna odnesl krkavec… A teď k citu mateřskému neboli tolik opěvované lásce mateřské. Žena, která čeká dítě (a podotýkám, která chce dítě) očekává jeho příchod s obavami. Jak to zvládne? Bude ho mít ráda? „Neboj, jak...

Tak jo. Už je tu zase filmový festival v Cannes. Alain Delon dostal cenu za celoživotní dílo, i když protesty za strany americké organizace Women and Hollywood byly silné. Nakonec Alain cenu dostal a myslím, že oprávněně. Hodnotí se totiž jeho filmová kariéra a ne osobní život a názory. A pak! Kdo by z mé generace Delona nemiloval? Černého tulipána jsem viděla asi šestkrát a klidně si ho pustím po sedmé. Krásné herečky na festivalu se předhánějí, která si oblékne svůdnější šaty, a zvědavé čtenářky se o tom mohou dozvědět hned z několika zdrojů. Ano, píše se o tom všude. Více než oblečení atraktivních dam je divák samozřejmě zvědav na filmy, které se na festivalu objeví. Vždyť právě kvůli nim se festival koná. Tedy kvůli filmům, ne kvůli krásným šatům. A tak svá filmová díla představí režiséři jako Tarantino, Jim Jarmusch nebo Pedro Almodóvar. A jsme u toho. Jaké máte rádi filmy? Na co chodíte do kina? On je totiž vkus diváka odlišný. Asi to souvisí s dobou a ...

Když se vám v životě něco nedaří, také to svádíte na osud? Ach jo, to mám ale těžký osud, ať dělám, co dělám, tak to nevyjde. Nebo tohle… Jedna známá mi vyprávěla, že asi tak před rokem seděla sama v obýváku, ale něco jakoby ji táhlo ven. A tak šla na procházku. Na Vyšehradě se posadila na lavičku, protože už jí bolely nohy a koukala pánu bohu do oken. Za chvíli si k ní přisedl kluk s kolem, které opřel o strom. Měl rozbité koleno, a tak si ho ošetřoval. Netrvalo dlouho a dali se do řeči. Příští víkend už vyrazili na kolo spolu. Tak, jak to teda je? Osud nebo náhoda? Některé situace vypadají, jako by prostě nemohly být náhodné, ačkoli zdravý rozum říká něco jiného. Já sama jsem na jedné zahraniční cestě potkala člověka, se kterým jsem si výborně popovídala. Před mým odjezdem mi dal svoji vizitku se svým jménem… Pro případ, že bych se chtěla ozvat. Zapomněla jsem na to. Asi tak za měsíc jsem šla do knihovny. Mám ráda historii, a tak jsem hledala knížky v tét...