Tak to vidím já !

Tak jsem vám nedávno slyšela od jedné známé: „Sice se mi tam moc nechce, ale než bych o tom polemizovala, tak se raději přemůžu a pojedu tam s ním…“ Co jako? Nikam se mi nechce, ale pojedu… Abych nečeřila vlny. Co je tedy lepší? Už samotné to slovo „přemáhat se“ mi nahání hrůzu. Základem asi bude námaha, tedy něco, k čemu budu muset vyvinout patřičnou námahu. Tu většinou vynakládám, když něco strašně chci, ale když nechci? Tak za prvé si člověk řekne, že pro jednou se nic nestane, ale za druhé se v něm probudí strach z toho, udělám-li to jednou, tak tím spíše podruhé, potřetí a pak už jaksi neustále. Asi takhle! Záleží to na tom, jestli to za to stojí. Například mě rodiče nutí ke studiu na vysoké škole a já jim nakonec vyhovím, tedy přemůžu se a jdu do toho. Někdy je to ku prospěchu věci a nakonec mě studium začne bavit. Jde o případy, kdy se učím rád, jen jsem se ocitl v období, kdy bych chtěl vydělávat peníze, abych si mohl koupit to nebo ono. Pokud mě uč...

Bohužel nejsem žádný zahradník. Ale květiny mám moc ráda. Moje oblíbené jsou růže. Říká se, že je to královna květin. Pro mě určitě ano. Nádherné květy lahodí oku a ta vůně! A tak i já se rozhodla, že letos vysadím na terase růži. Moment! Ale jak to vlastně všechno začalo? Mám sousedku, která má terásku plnou překrásných květin, sedí si mezi nimi, popíjí kávičku nebo pracuje. Jednoho dne mi zvolala: „Milá paní Olívie, přivezla jsem si ze zahradnictví růži, přijďte se na ni podívat.“ A tak jsem šla. Byla opravdu krásná. Tedy ta růže. Žlutá s nádhernými květy. Pravá anglická… Nadšeně jsem ji pochválila a milá sousedka řekla: „Tak jedeme.“ Sedly jsme do auta a jely. Až doteď je můj příběh zcela obyčejný. O jedné „ženské“, která má ráda kytky. Co vám budu povídat! Přijely jsme do zahradnictví, pokochaly se nádherou rostlin, nakoupily (ona si pořídila ještě jednu bílou) a jely zpátky domů. No, takhle rychle to nebylo, ale budiž. Jenže od té doby začala má noční můra. Doma se na ...

Cit, který je vlastní nejen lidem, ale všem tvorům na této planetě. Aspoň si to myslím. Copak jste neviděli dojemné fotky samice s mládětem? Ať už se jedná o opičí říši nebo třeba slony? Zdá se, že láska mateřská je tedy daná. Mateřské city jsou opěvované v každé kultuře. Jsou ale dány všem? A co tedy takzvané krkavčí matky? A víte, že krkavec se o svá mláďata příkladně stará? Proč tedy zrovna krkavec to odnesl za ty, které žádný mateřský cit nemají? Takže popořádku. Chudák krkavec nebo spíše „krkavčice“ (češtináři prominou) se používalo pro označení necitelného člověka a chamtivce. Snad za to mohl ten vzhled ptáků. Takže pokud mluvíme o krkavčí matce, pak se jedná o přenesené pojmenování a znamená to bezcitná matka. Tak to bychom měli, proč to zrovna odnesl krkavec… A teď k citu mateřskému neboli tolik opěvované lásce mateřské. Žena, která čeká dítě (a podotýkám, která chce dítě) očekává jeho příchod s obavami. Jak to zvládne? Bude ho mít ráda? „Neboj, jak...

Tak jo. Už je tu zase filmový festival v Cannes. Alain Delon dostal cenu za celoživotní dílo, i když protesty za strany americké organizace Women and Hollywood byly silné. Nakonec Alain cenu dostal a myslím, že oprávněně. Hodnotí se totiž jeho filmová kariéra a ne osobní život a názory. A pak! Kdo by z mé generace Delona nemiloval? Černého tulipána jsem viděla asi šestkrát a klidně si ho pustím po sedmé. Krásné herečky na festivalu se předhánějí, která si oblékne svůdnější šaty, a zvědavé čtenářky se o tom mohou dozvědět hned z několika zdrojů. Ano, píše se o tom všude. Více než oblečení atraktivních dam je divák samozřejmě zvědav na filmy, které se na festivalu objeví. Vždyť právě kvůli nim se festival koná. Tedy kvůli filmům, ne kvůli krásným šatům. A tak svá filmová díla představí režiséři jako Tarantino, Jim Jarmusch nebo Pedro Almodóvar. A jsme u toho. Jaké máte rádi filmy? Na co chodíte do kina? On je totiž vkus diváka odlišný. Asi to souvisí s dobou a ...

Když se vám v životě něco nedaří, také to svádíte na osud? Ach jo, to mám ale těžký osud, ať dělám, co dělám, tak to nevyjde. Nebo tohle… Jedna známá mi vyprávěla, že asi tak před rokem seděla sama v obýváku, ale něco jakoby ji táhlo ven. A tak šla na procházku. Na Vyšehradě se posadila na lavičku, protože už jí bolely nohy a koukala pánu bohu do oken. Za chvíli si k ní přisedl kluk s kolem, které opřel o strom. Měl rozbité koleno, a tak si ho ošetřoval. Netrvalo dlouho a dali se do řeči. Příští víkend už vyrazili na kolo spolu. Tak, jak to teda je? Osud nebo náhoda? Některé situace vypadají, jako by prostě nemohly být náhodné, ačkoli zdravý rozum říká něco jiného. Já sama jsem na jedné zahraniční cestě potkala člověka, se kterým jsem si výborně popovídala. Před mým odjezdem mi dal svoji vizitku se svým jménem… Pro případ, že bych se chtěla ozvat. Zapomněla jsem na to. Asi tak za měsíc jsem šla do knihovny. Mám ráda historii, a tak jsem hledala knížky v tét...

Tak už jsme zase 30. dubna pálili čarodějnice. Jde o takzvanou filipojakubskou noc a o lidový zvyk, spojený s pálením ohňů a vírou v čarodějnice. V podstatě je to pohanský rituál, kterým se slavil příchod jara. Neslaví se všude, ale oslavuje se třeba i u našich sousedů, tedy v Německu. I když tam oslavy probíhají podle regionů a ty, které jsou podobné těm našim, se slaví hlavně na severu. Také ve Skandinávii je tato tradice běžná. Ať už se jedná o Švédsko, Dánsko nebo Norsko. Říkají tomu Valpuržina noc. Kdopak byla ta Valpurga? Byla prý svatá a bojovala proti temným silám. Prostě tento pohanský zvyk byl využit církví k boji proti čarodějnicím. O tom se raději nechci rozepisovat, ale v čarodějnických procesech bylo upáleno mezi lety 1550 – 1650 mnoho nevinných lidí. Podobné svátky se slaví také na Slovensku, Polsku, Finsku, Rakousku a Velké Británii, tím myslím i Irsko a Skotsko. Funkce těchto oslav je ale již jiná, než tomu bylo dříve. Už nejde o žádné ...

Určitě mi dáte za pravdu, že je lepší být ve společnosti s lidmi, kteří srší humorem, neberou se až tak vážně, než s lidmi neustále zamračenými, takzvanými „bubáky“. Jenomže ono to s tím humorem není jen tak, s ním se člověk už musí narodit. Žádná škola na to není, a i když se někdy o to člověk snaží, stejně to vyjde naprázdno. Také je potřeba oddělovat dvě věci. A to, že existují lidé, kteří ten humor vytvářejí a pak ti, kteří se tomu smějí. Ta třetí skupina, takzvaných bručounů, se těchto hrátek nezúčastňuje. Jednoduše jsou ti, kteří se rádi zachechtají a ti, kterým smích nedělá dobře. Nebo mu spíše nerozumí. A pak také není sranda jako sranda. Třeba o takový humor, který dokáže i urazit, asi nikdo nestojí. Používají ho lidé se sklonem ke kritizování a manipulací s ostatními lidmi. Je ostrý a agresívní. Takovým typickým příkladem je situace, když někdo vypráví mezi přáteli trapnou historku o někom jiném. Pak je tu další typ humoru. Používají ho lidé, kteří...