Tak to vidím já !

  Jdete lesem, už se stmívá a srdce vám buší o sto šest. Rozhlížíte se vyděšeně nalevo a napravo a jdete tak rychle, jak jen to jde. Ale to není fobie. To je obyčejný strach. Přirozená emoce, která nás nabádá k obezřetnosti. V podstatě nás chrání. Sedíme s kamarádkou v kavárně a vy už zase cítíte tlak na hrudi a obavy. „A z čeho máš strach?“ ptá se Věra. A vy nevíte. Prostě je tam a žije si vlastním životem. Ale ani to není fobie. Je to úzkost. Ten, kdo jí trpí, ví, o čem mluvím.   Snažíte se připravit na nejrůznější problémy, které podle vás mohou nastat, ale ve skutečnosti se nikdy nestanou. Co to tedy je ta fobie? Mimochodem slovo pochází z řeckého slova „fobos“. Pro fobii je typický chorobný a bezdůvodný strach z věcí nebo situací. Člověk si svůj nesmyslný strach uvědomuje, ale nedokáže s ním nic dělat. Prostě nejde potlačit. Já se bojím psů. Čím větší, tím větší hrůzu mám. Ani nevím, kde se to vzalo. Matně si vzpomínám, že jako tř...

  Tak jo. Napsala jsi krásnou knížku, Blanko. Kde ty jenom bereš tu inspiraci? Co je to vlastně ale ta inspirace? Je to nějaký podnět, nápad, který vede k určité činnosti. Pochází z latinského slova in-spirare a to doslova znamená vdechnout. Vdechnutí používají lékaři. Ale inspiraci najdeme v každém oboru, hodně ji používají i kuchaři k vytváření nových receptů.   Nám jde o tu inspiraci uměleckou, o tu, která vede k nějaké tvorbě. Mnozí si myslí, že kreativní člověk se již s určitým talentem narodí a inspiraci vůbec nemusí hledat. Omyl, pánové a dámy. Jistojistě platí, že nás nejvíce inspirují příběhy ze života rodiny nebo našeho okolí. Stačí jen bedlivě naslouchat a naše mysl už zaznamenává povídku nebo vyprávění. Uměleckou inspiraci můžeme hledat i na obyčejné procházce do přírody. Stačí se jen pozorně rozhlížet po svém okolí a člověk zjistí, že příroda je sama o sobě nekonečným zdrojem krásy a inspirace. To se týká nejvíce malířů a ilustrátor...

  Šla jsem nakoupit a než jsem vyběhla z domu, otevřely se dveře v přízemí. Stará paní vykoukla a bezelstně se mě zeptala: „Jdete do obchodu? Mohla byste mi koupit malou čokoládičku? Dám vám peníze.“ Ano, nikdy se mi nepodařilo proklouznout, slyšela na svůj věk jako rys. Pak jednoho dne bylo ticho. Až po delší době vyšla na chodbu mladší dívka a řekla mi: „Babička zemřela.“ Tak nějak jsem si uvědomila, že po ní zbylo prázdné místo. Podobné to bylo s další sousedkou, která sice bydlela v jiném vchodu, ale pravidelně sedávala na balkoně a telefonovala. Na svůj věk byla velmi čilá a neustále pracovala. Její silný hlas byl skoro velitelský a řídila firmu napříč republikou. Pak postupně hlas slábl a také se ozýval čím dál méně. Jednoho dne přijela sanita a od té doby je balkon prázdný. Když jsem se přestěhovala do mého nového bydliště, obývali ho lidé v produktivním věku, mladí lidé s dětmi. Najednou děti vyrostly a jejich rodiče začala zdobit šeď ve vlas...