Tak to vidím já !

  Moji milí, tak jsem také navštívila Barcelonu, která zápolí s přemírou turistů. Sice jsem tam už jednou byla, ale jen na skok a jsou prostě města, která stojí za to vidět několikrát.   A protože jsem byla ve městě s vnučkou, tak jsem neměla ani problémy s orientací. Já totiž nemám žádnou. A připomínám, že moje generace funguje většinou s mapou v ruce, tužkou a blokem. Dnešním dětem stačí mobil a už vás navigují – doleva, doprava, zahnout, autobus číslo 5, metro linie 11, lanovka, loď… No, nestačíte zírat, ale je to příjemné strčit mapu do batohu a nechat se vést. Tak to jen na úvod. To, že je Barcelona město protkané uměním jako žádné jiné, se odráží na budovách, v ulicích a v mnoha slavných galeriích. Asi nemá cenu upozornit na Autoniho Gaudího, zná ho každý školáček. Tohle město je totiž z hlediska architektury jednou z největších gotických pokladnic Evropy a gotiku já miluji. A právě Gaudí a modernisté 19. a počátku 20. stole...

  Stáří přináší změny nejen ve fyzickém, ale i psychickém stavu člověka. Co můžeme zaznamenat na první dobrou je stárnutí těla. Kůže je povislá, povadlá, vrásky se prohlubují a to nejen kolem očí, ale prakticky na celém obličeji. Někdo to nese s úsměvem a grácií, jiný zkouší napravit přírodu různými krémy a přípravky a v neposlední řadě přibývá těch, kteří vyhledají estetického chirurga. Jen při pohledu na stránky těchto klinik mně naskakuje husí kůže. Plastika nosu, zvětšení prsou, modelace břicha, liposukce, lifting obličeje, botox sem, botox tam… No, docela dobrý byznys. Nezlobte se na mě, ale jako by šlo opravdu jen a jen o ten vzhled. A co ta vnitřní krása? Občas se mi zdá, že zůstává na ocet. No, nevím… Teď to vypadá, že jsem zapšklá babka, která všem těm krásným a opraveným babičkám závidí. Ale fakt tomu tak není. Každý má právo vybrat si svou cestu. Neznamená to, že si vlasy svážu do nevzhledného drdůlku a nechám přirozeně šedivé. Stačí návštěva u šikovné kadeřn...

  Znáte to určitě také. Ujel vám vlak a další jede až za dvě hodiny. „Bóže můj, co budu dělat? To nestihnu zajít k bráchovi a říct mu, že má ráno koupit dort pro mámu k narozeninám.“ Přitom stačí zvednout telefon, zavolat a v klidu všechno vyřídit. Jde to. Nebo to vůbec neznáte? To já jo. Mám totiž talent „dělat z komára velblouda“. Sice ne tak extrémně, jak jsem uvedla na začátku, ale občas ano. A přitom, moji milí, když nejde o život… Však víme. Ale říkejte to těm, kteří hned myslí, že je konec světa. No, že je to věc známá po celém světě, tak se toto přirovnání objevuje snad v každém jazyce. Pravda, zvířata nejsou stejná, ale smysl ano. Italové říkají, nedělat z mravence slona, Němci sice komára mají, ale dělají z něj také elefanta. Francouzi zase dělají horu z krtince a podobné to mají i Angličané. Jde tedy o jev tak známý, že stál našim předkům za to se nad ním pozastavit. Prostě jsou lidé, kteří z malého problému vytvoří velký. N...

  Tuhle jsem zase dostala na facebooku žádost o přátelství od jednoho fešáka. V profilu nic moc nebylo, jen to, že je snad voják a pak tam byla samozřejmě fotka. Hned jsem ho blokla, nejsem přece zdejší. Roztrhl se s nimi pytel. Tedy s těmi vojáky a dalšími pohlednými chlapy, kteří by tak rádi navázali kontakt. Je to fenomén dnešní doby sociálních sítí. Mluví se o tom všude, dokonce běží pořady v televizi, že se jedná o falešné profily, ale stejně občas někdo naletí. Říkám si, jak je to možné? No, je. Vědí totiž, kam zacílit, komu chybí to nejpodstatnější v životě. Láska. Ženám starším, které jsou samy. A tak se do hry dostává zejména iluze. Na krásná vyznání občas některá slyší a už o tom nepřemýšlí. Prostě tomu chce věřit. A iluze už běží na plné obrátky. Jenže iluze se mohou vyskytnout i ve fungujícím manželství. Může jít třeba o projevy pohrdání nebo ponižování. Ano, nikdo nikoho fyzicky netýrá a přesto tam něco chybí. A chybí toho dost. Respekt uvedu...

  Setkal se s ní snad každý z nás. Mluvím o intuici neboli vnitřním hlasu. „Neměl bych tam chodit,“ nabádá nás něco uvnitř, ale logicky vzato není důvod. Sice se mi tam nechce, ale když tam nepůjdu, přijdu o setkání s ní. A ona je přece tak zajímavá! Tento dialog zní ve vaší hlavě a rozum vás vyhání do terénu, zatímco něco uvnitř nabádá k opatrnosti. Tak, jak to tedy je? Poslechnout či neposlechnout? Sama věda na to nemá odpověď. Co nemůže změřit, je pro ni tvrdý oříšek. Jen Carl Gustav Jung na intuici věřil a přikládal jí mimořádný význam. Jenže uplynulo sto let a dnešní věda je k ní hodně skeptická. Obecně se má za to, že vnitřní hlas souvisí s nevědomými funkcemi lidského mozku. Aniž si to uvědomíme, v každém okamžiku registrujeme tisíce podnětů, které mozek bleskově analyzuje. Na vědomou úroveň však nechává proniknout jen ty, jež vyhodnotí jako relevantní. Já dost vědě věřím, ale tady jsem opatrná. I mně se párkrát stalo, že jsem udělala věc...

  Nezní to moc česky.   Slovo solitér, mám na mysli.   Pochází z francouzského solitaire a znamená samotář, či samotářský.   V českém jazyce to vyjadřuje to samé. Označuje člověka, který je samotář a individualista. Velmi často se o něm říká, že je introvert. Neřekla bych, že to úplně sedí. Nemusí to být v žádném případě člověk uzavřený. Jen nemá v lásce větší skupiny lidí, tam kde je dav, se určitě nehrne. Spíš má z něj hrůzu. A samota? Ta ho vážně netrápí, naopak ji vyhledává, což se zejména lidem extrovertním může jevit jako podivínské chování. Je to tak. Těžko ho může pochopit člověk, který je rád na každé akci a potřebuje „cvrkot“ jako sůl. Slovem solitér můžeme označit i člověka, který je dost svérázný. Takový samorost, který si dělá věci po svém a ostatní je nemusejí vnímat jako standardní. Dokonce ho považují za člověka výstředního, což on opravdu není. Mám jednu známou, která patří do skupiny lidí nadmíru společenských a neustále n...

  Kdo nikdy nic neslavil, ať nelže. Nemusí to být žádná velká párty s padesáti hosty. Třeba jen malinká oslava v kruhu rodinném. To asi zažil každý. Jenže ne každý to má rád. Něco jiného je oslava dětí. Ta rozzářená očička za to stojí. Stojí to ale i většinou dost peněz. Dnes je normální, že se pozvou kamarádi a čím více, tím lépe. „Kamarádím přece s Maruškou, Lojzíkem, ale i Petrou a Jirkou. A nepozvat Sabinku? To by asi nešlo,“ vypočítává doma váš potomek. „Tak dobrá,“ pronesete, „ale jen šest!“ Copak o to, pokud máte velkou zahradu nebo dům, dá se to udělat tam. Občerstvení se nakoupí v obchodě, pití také, ovoce a nějaké jednohubky to není problém. Někdo si dokonce dá tu práci, že se s tím doma patlá sám. K tomu se ale musí vymyslet nějaké hry, protože by se děti nudily. A to nesmíme připustit v žádném případě. Někdo pořádá dětské oslavy v pronajatém wellness centru nebo tělocvičně, slyšela jsem i o zoo. Nemám nic proti tomu. Pokud to ne...