Tak to vidím já !

  Tak minule veselé povídání o námluvách a teď z jiného soudku. Pokud ke slovu mluva připojíme předponu po, tak ji máme na stole jak vyšitou. Ano, je to pomluva. „Hele, slyšel jsi tu novinu o Karlovi?“ „Ne, neslyšel. A co jako?“ Že prý okradl tetičku o barák a ta chudák skončila v Domově důchodců!“ „Fakt jo?“ „Nojo, povídal to Břéťa, co dělá na sociálce. Tam to prý rozebírali… “ Jestli je to pravda už nikdo neověřuje. Proč by taky? Hlavně, že je to senzace. Karla zrovna nemusím a tak tu novinu šířím dál. Pomluva je holt mocný nástroj, který může mít zničující dopad na život pomlouvaného člověka. Může mu úplně zničit jeho pověst a i někteří známí dají od něho ruce pryč. Dokonce jsem slyšela, že raději přejdou na druhý chodník, než aby si zjistili pravdivé informace. Takový člověk se dostane do úplné izolace a mnohdy to naruší i jeho duševní stránku. Své by mohli vyprávět politici, herci nebo prostě známí lidé. Vždy, když nějakou takovou zprávu slyším a snažím se ji vyvrá...

  Dáte ke slovu jinou předponu a už to znamená něco jiného. Jako právě námluvy a pomluvy. Základ je ale stejný. Jde o mluvu, jenže v prvním případě někoho si namluvit znamená někoho si vybrat za partnera. Pokud to řeknu docela jednoduše. Kdežto pomluva, no o tom víme své. I když pomlouvání je zrovna tak časté jako namlouvání, že? Proto se jím teď raději zabývat nebudu a soustředím se na ten výraz první. Námluvy. Asi se tomu dnes tak neříká, ale význam je pořád stejný. Aby bylo jasno. Namlouvání probíhá i u zvířat, kam mimochodem patříme i my. Lidé. Posláním každého živého tvora je na naší planetě rozmnožování a předchozí fáze je právě namlouvání. Rituály jsou různé. Někdy jde i o nelítostné souboje. V lidském světě to zaplaťpánbůh už neplatí. Pokud si dobře vzpomínám na svou babičku, vyprávěla mi, že námluvy na vsi byly velkým svátkem pro obě rodiny, tedy budoucího ženicha a nevěsty. Rodina nevěsty připravila slavnostní oběd, někdy dokonce vybílila domek a ženich přijel...

  „Dáš si k obědu řízek?“ ptáte se partnera. „Třeba,“ houkne a dál sedí před televizní obrazovkou a čučí, kdo ví na co. Řízky se vám nechce obalovat, tak uděláte rajskou a váš milý ji sní bez mrknutí oka. No vězte, že máte co do činění s člověkem pasívním, flegmatickým anebo chcete-li lidovým označením „mouchy snězte si mě“. Musí to být příšerné soužití, ale jednu výhodu to má. Chcete na dovolenou do Brazílie? Tak on s vámi pojede. Hlavně, že nemusí o ničem přemýšlet, nic vymýšlet, jen se přidá. Třeba do Austrálie nebo na Mars. Stejně se projevuje v práci. Slyšela jsem od jednoho kamaráda, že mají ve firmě jednoho mladého kluka. Práci, kterou po něm šéf vyžaduje a kontroluje, udělá. Ale pak zase zaleze do své ulity a je úplně pasívní. Nehne s ním ani Panenka Maria a vy máte dvě možnosti. Výpověď nebo nadále zadávat a kontrolovat úkoly. Tito lidé nechtějí zodpovědnost. Proto nemají ambice stoupat v kariéře a ani doma prosazovat svoje názory. Takový čl...

  „Tam kde se točí autobus, já jednou jsem stál, když jeden mladej řidič na svou práci lál.“ No, nevím, jestli si ještě někdo na tuhle písničku vzpomene, ale mě napadne vždycky, když se setkám s řidičem, který evidentně práci s lidmi rád nemá. Běda, když na takového narazíte, může vám tak pokazit celý den. „Kolik stojí lístek?“ zeptala jsem se. Něco zamumlal a tak jsem se zeptala znovu. To už na mě vyjel. Pěkně ostře. Kdyby mi třeba jen řekl, že jsem hluchá, tak bych to skousla, jenže vychrlil na mě tolik zbytečných slov, že jsem zůstala stát jako opařená. On si zřejmě ulevil, protože mi cenu zopakoval a já se mohla jít posadit. Jak říkám, jemu bylo hej, ale já měla zkažený celý den. Nemohla jsem to dostat z hlavy. Prostě jsem asi citlivka. Chápu, mohl mít těžkou noc a nevyspal se do růžova. Nebo problémy v rodině, nemoc a co já vím ještě. Ano. Ale to máme přece každý. Nebo ho jednoduše práce nebavila. A holt složenky se platit musí. Řidiči nejsou, řekla mi pa...

  Potkala jsem svoji známou, a protože vím, že má malou holčičku, tak jsem se na ni hned zeptala. Moc dobře si pamatuji jednu společnou oslavu. Všichni dospělí se bavili a dětí si nevšímali. Já ano. Tahle blonďatá holčička naváděla menšího chlapečka, aby rozfoukával popel v krbu. Tedy, když se nikdo nedíval. Já to ovšem zaznamenala. Chlapeček dostal vynadáno a dívenka se poťouchle usmívala.   Nedávno jsem zase to slovo slyšela. Odkud se v našem jazyce vzalo? A co vlastně znamená? Tak jsem si to vyhledala a zjistila, že jde o člověka záludného a potměšilého. To mě tedy zarazilo. Já myslela, že člověk s poťouchlým úsměvem je taková liška podšitá, ale rozhodně ne člověk zlý. Hledala jsem tedy dál, ale málo platné. Další synonyma byla úskočný a lstivý. Ale, kde se v našem rodném jazyce vůbec vzalo? Netuším. Musela bych nahlédnout do některé Encyklopedie, ale zase tak nutně to vědět nepotřebuji. Naproti tomu potutelný má trošku jiný význam. Jde o bytost potměš...

  Jak to bylo, pohádko, Zabloudilo kuřátko, Za zahradou mezi poli, Pípá, pípá, nožky bolí… Kdo by neznal Dvakrát sedm pohádek od Františka Hrubína. Pohádky jsou ve verších, a jak se správně říká, trocha poezie nikoho nezabije. Pohádky, dříve báchorky, má rádo snad každé dítě. Občas si je nenechá utéct ani dospělý. Jde o vyprávění založené na básnické fantazii, zejména ze světa nadpřirozených jevů. Dospělý už zpravidla nevěří, že by se příběh mohl odehrát ve skutečnosti, ale děti ano. Ten jejich svět ještě nerozlišuje svět snů od fantazie, a tak otevřené dětské pusinky a zatajený dech nás uvádí v úžas. Jak by ne! My už to máme za sebou… Pohádky ale můžeme dělit na lidové a autorské. Ty lidové u mě jednoznačně vedou. Jsem holt stará generace. Prošly ústním podáním celá pokolení a to že tu jsou stále s námi, o něčem svědčí. Jen tak namátkou sem patří třeba bratři Grimmové.   Jejich pohádky, z nichž snad nejznámější je Sněhurka nebo Šípková Růženka, inspirov...

  Když vejdu do místnosti nebo někoho potkám, měl bych pozdravit. Alespoň tak se to učí děti od nejzazšího věku, a pokud zapomenou, je jim to znovu a znovu připomínáno. Tedy aspoň někde to ještě platí. Jo, dnes je to jednoduché. Dobrý den nebo ahoj je zcela v normě. Pokud vykám, použiji dobrý den, případně dodám, pane doktore, to když vstoupím do ordinace. Ahoj nebo oblíbené čau používám u lidí familiárně známých, takže přidám Pavle nebo Maruško. A je vymalováno. Dřív tomu tak nebylo. Stačí se podívat na staré filmy. Slovy „Rukulíbám, milostivá paní,“ to jen přetéká a milostivá paní rozdává úsměvy ze strany na stranu, zatímco Ona, tedy služka Anna, přiběhne hned, jakmile uslyší: „Šla sem.“ Dnes se tomu většinou smějeme, ale kdysi to patřilo k dobrému vychování. Vědět, koho a jak oslovit. Oslovení mělo vždy svůj význam. Jasnosti, milosti, milostpaní, paní nadlesní, pane správce. Už podle toho bylo zřejmé, o koho jde. Pokud mi někdo občas milostivá paní řekne, tak to mysl...