Tak to vidím já !

  Někdo chodí spát po půlnoci, jiný zase se slepicemi, pro někoho se ranní vstávání stává mučením a další zase vyskočí jako ptáček ještě dávno před kuropěním. Lidé se tak začali dělit na skřivany a sovy. Poznají se snadno. Skřivánek hned po ránu kypí energií, pusa mu jede na plné pecky, zpívá, směje se a rozdává úsměvy na všechny strany. Sovička je na tom o poznání hůře. Mračí se, zívá, plazí se ke kávovaru, aby ji kofein zachránil. Zato večer! Skřivani už po bytě pobíhají v pyžamu, mají vyčištěné zuby a očekává je vyvětraná ložnice, jenže sovy začínají ožívat. Rozšiřují se jim zorničky, přibývá dávka energie, která je nutí být produktivní. Kdo je kdo, ví každý z nás. Horší je přizpůsobit svůj životní rytmus osobě, se kterou žijeme v jedné domácnosti. Ale i tak se dá fungovat. Znám jednoho, který uléhá po 21 hodině, ale jeho partnerka se dostane do postele až kolem druhé v noci. Zatímco on vstává kolem čtvrté hodiny ranní, ona spí spánkem spravedlivých až do d...

  Já ano. Na knížkách jsem vyrostla. V dobách mého dětství nic moc hraček nebylo, sem tam nějaká stavebnice, televize v plenkách, a tak dominovaly dvě možnosti k trávení volného času. Kamarádi a naše hry, naše fantazie a ve dnech, kdy pršelo nebo zima zalézala za nehty, to byla kniha. Začínalo se pohádkami, těmi klasickými samozřejmě. Mně to vydrželo strašně dlouho, skoro se to stydím říct. Možná, že ten svět princezen a draků mě unášel na míle daleko od reality a já se tam cítila dobře a v bezpečí. Kdo ví? Pak přišly Verneovky, a pak už následoval Dumas a Hugo, kteří mi ty pohádky připomínali. A pak už to jelo na plné obrátky, a dnes čtu vše, co mi přijde pod ruku. Moje generace čte hodně. Také hodně chodí do kina a do divadla. Je pravda, že i nás vtáhly do přítomnosti televizní pořady a další streamovací platformy, ale knihy jsme se jen tak nevzdali. Už je sice nekupujeme pravidelně, ale třeba průkaz do knihovny určitě vše jistí. A pak jsou tu čtečky. Dlouho...

  Tak vážně nevím, proč se říká, „vidím rudě“, jakmile mě ovládne emoce zvaná vztek. Nebo chcete-li hněv, to zní přece jen trochu mírněji. Proč ne zrovna modře? No, je to asi něco podobného jako dráždit býka červeným hadrem. Prostě nás něco tak naštve, že negativní pocity vyplují na povrch a už si s námi dělají, co chtějí. Což o to, to se stává asi všem, že nás vztek přemůže, spíš záleží na míře intenzity. Protože u některých jedinců se může přerodit v agresi. A to už je na pováženou. Tak jako máme na těle takzvané trigger points neboli spoušťové body, které jsou ohraničená ztuhnutí svalstva, bolestivě citlivá na mírné stlačení, máme i podobné spouštěče jakéhosi vnitřního napětí, které provází vztek. Někdo ho v sobě dusí, ale to není úplně správně. Hněv musí ven. Jde jen o to, aby neexplodoval jako výbuch. Ten většinou přijde, pokud vztek potlačujeme. Spíš jde o to, udržet ho na uzdě. Určitě každý z nás už zažil záchvaty vzteku u dítěte. Většinou se spojují ...

  Tři písmena, jedno krátké slovo. Jede si podle svého plánu a marně se ho snažíte zastavit. Zatím se to nikomu nepodařilo. A že by nás bylo! Tedy těch, kteří by ho rádi stopli. Nic naplat, plyne jak voda, to známe všichni. Nedávno jsem sháněla dárky na vánoce a za chvíli mě to čeká zas. Čas je ale relativní. Pokud je vám – náct, plyne pomalu, nemůžete se dočkat plnoletosti a pak i těch – cet je pěkným obdobím. Prostě čím jste starší, tak vám čas nehraje do karet. Utíká prostě rychleji, někdy dokonce pádí jak splašený. Člověk má toho tolik ještě v plánu, kam by chtěl zavítat, co vidět, kam zaletět. Jenže je tu jedno jenže. A to je právě čas. Ten je pořád stejně plný elánu a bez vrásek, zatímco vy během života nasbíráte pár kotrmelců, nemocí a o vráskách ani nemluvím. To že jsem já? Ptáte se v zrcadle, které se škodolibě šklebí. „No jistě, a co by si chtěla?“ Říká a vy si musíte jen povzdechnout. Tak to jen na úvod pro ty, kteří stojí teprve na startu. Máte sny a přání? ...

  No, existují. Tedy pravidla nebo zásady, chcete-li. Ale dnes už mnohá neplatí. Spadly do propadliště dějin. Jak byste nazvali člověka, který si do přeplněného vlaku dá na sedadlo vedle sebe batoh nebo tašku a hraje mrtvého brouka, když okolo něho proudí lidé, kteří by se také rádi posadili. Jste už v jistém věku nebo máte něco s nohou? Co je dotyčnému do toho, máte chodit včas a ne na poslední chvíli. Proto si teď klidně hraje hry v mobilu a ani okem nehne. Ti odvážnější se osmělí a zeptají se ho, jestli by si ten batoh nemohl dát nahoru. Jsou dva druhy. Ten první se otráveně zvedne a strčí ho pod sedačku, nahoru nebo si ho dá do klína, druhý případ nereaguje. No, je pravda, že ten první příklad převládá, protože něco jako slušnost se v člověku probudí. Ale málo platné, stejně máte celou cestu pocit, že jste si dovolila moc. Podobné je to třeba u bazénu, pokud vyrazíte k moři. Tam také jen těžko najdete volné lehátko. Schválně jsem vyhlížela sousedy, kt...

  „Ježíši, to je ale flegmatik,“ slyšela jsem nedávno od své kamarádky. To hodnotila svého přítele, kterého jen tak něco nevyvede z míry. „Už měsíc opravuje střechu na chalupě a pořád není hotová,“ rozčiluje se. „Má na všechno čas a já jen čekám, až začne pršet… a bude nám zatékat do baráku, tak pak se snad probudí,“ lamentuje a její monolog se stupňuje do nekonečných výšin. Flegmatika prostě jen tak něco nerozhodí. A proč taky? Práce neuteče a proč si přidělávat zbytečný stres. Jenže flegmatik není lenoch. Jen potřebuje svůj čas. Nespěchá a pracuje soustředěně, jen holt svým tempem. Jinak je mírný a vyrovnaný. Velmi často bývá pečlivý a řídí se heslem: dvakrát měř, jednou řež. Často si zachová chladnou hlavu a humorný nadhled a nenechá se stáhnout do víru emocí. Je pasívní, to ano. Ale určitě není lhostejný a líný, jak se často traduje. Jakmile se rozjede, nic ho nezastaví. Že je to na mrtvici? Já vás chápu. Co když jste cholerik? Tedy úplný opak. To byste asi často vylet...

  Tak já vám vážně nevím. Zase mi přišel mail od mé banky, že prý… už ani nevím, co psali, protože jsem to neotevřela a rovnou šoupla do spamu. To tak, nejsem zdejší. Vždyť je to napsáno všude, o co jde. Tak, jak je možné, že někdo může zareagovat a poslat údaje, které odesílatel požaduje? Hlava mi to nebere. Je mi jasné, že tyto osoby vymýšlejí stále nové triky, jak se nám dostat na kobylku. Jsou stále vynalézavější. Ale na druhou stranu i informací o jejich fintách přibývá.   Stejně je mi smutno z toho, kolik vykuků se chce obohatit na něčí úkor. A je jim jedno, že je to stařenka nebo stařík, hlavně, že se dostali bezpracně k penězům. Ach jo… Ale abych tady nevypadala jako ta nejchytřejší a nejomylnější. Také jsem naletěla. V centru Prahy kluci vybírali peníze na dětské domovy. No, nepřispějte… Pak jsem si přečetla v novinách, že peníze určitě nejsou pro děti z dětských domovů. No budiž. Nejde o žádnou obrovskou částku, spíš vás štve to lhaní. Podr...