Tak to vidím já !

Určitě to znáte taky. V práci se svěříte kolegyni, že se vám zdál zvláštní sen. Z ucha vám vyletěla bílá vrána. A protože to byl opravdu sen podivný, nenechá si ho kolegyně pro sebe a kamarádce při skleničce sdělí, že se vám zdálo, jak vám z ucha vyletělo hejno modrých vran. Ta si to také nenechá pro sebe, a když se k vám ten sen vrátí zpátky, nestačíte zírat. Z obou uší vám vyletělo hejno červených vlaštovek a… Světe, div se! Lidi to prostě mají rádi. Přehánět. Vymýšlet si. Konstruovat. A jedna bílá vrána není nic moc. A takhle jednoduše vznikají nejen drby, ale i celé konspirační teorie a další nesmysly. Ty ale nechám zatím stranou, už jsem se jim věnovala. Ale drby nebo chcete-li lži o vaší osobě, vás dokážou pořádně rozhodit. A nejen to. Dokonce i zničit život. Znám jednu dívku, která sice nemá dukáty, ale když jí dochází argumenty, mávne rukou, že na každém šprochu je pravdy trochu a máte to. Prostě skandály ji baví, hlavně, že se netýkají jí samé, že? Jak ...

  Za život poznáte spoustu lidí. Někteří jen proplují vaším životem, jiní však zanechají určitou stopu. Vzpomínku. Otisk. A protože právě vzpomínky se vynořují stále více, čím jste starší, začnete přemýšlet, kam se vlastně všichni ti přátelé, kamarádi, kolegové, poděli. Ono to není tak jednoduché zjistit, kde jsou, co se s nimi stalo a s trochou cynismu jestli ještě vůbec jsou. Víte, já si pamatuji doby, kdy pevná telefonní linka nebyla samozřejmostí. Takže, pokud se některý z kamarádů přestěhoval, zanechal maximálně po sobě jen adresu a ta se během času někam zatoulala.     Ale, vždyť dnes máme facebook, namítnete. To sice ano, ale je tam jedno velké ALE. Já totiž hledám kamarádky. Tedy osoby rodu ženského. A protože dřív byla svatba a změna příjmení zcela normální, tak je pod rodným jménem vážně nenajdu. To je to první ALE. Druhé je, že spousta z nich určitě facebook ani jinou techniku nevyužívá, protože věřte nevěřte, ji ke svému životu nepot...

  My lidé jsme různí. Já vím, že toto není žádná novinka a zaplať pánbůh za to, že jsme rozdílní. Zajímavé ale je, že jinak se lidé chovají v době, kdy se nic moc neděje, jinak zase v dobách těžkých. Jakmile nastane extrémní situace, každý jedná úplně jinak. Někdo zachová chladnou hlavu, jiný panikaří a rovná ve sklepě zásoby potravin, další šije roušky, jiný volá policii na souseda, že na balkoně kouří bez zakrytého obličeje… Ano, i to se děje. No ano, jsme opravdu odlišní. Všichni sice máme dvě ruce, dvě nohy, dvě oči, jeden nos a jednu pusu, ale každý z nás své „nástroje“ používáme k jiným cílům. Já osobně mám velkou úctu ke všem, kdo podává pomocnou ruku. Ti, kteří volají policajty, že soused Kropáček kouří na balkoně, ve mně spíš vyvolávají vztek. Jak by to asi ten chudák udělal? To má mít v roušce díru? Já sice nekouřím, ale potřebuji si zalít kytičky na terásce a promluvit si s nimi, když už není s kým jiným. To je mám zalévat v rouš...

  Další rok uběhl jak voda a máme opět Velikonoce. Nejvýznamnější křesťanský svátek, oslava zmrtvýchvstání Ježíše Krista. Jde ale i o období lidových tradic spojených s vítáním jara. Letos, stejně jako minulý rok, budou tyto svátky jiné. Ne, že bychom nebarvili vajíčka. To jistě ano. Jen se u našich dveří nerozezní zvonek a malí hodovníci nespustí „hody, hody, doprovody, dejte vejce malovaný…“. No co, tato tradice už stejně upadá, hlavně ve velkých městech. I když na druhou stranu my dříve narození si to bez hodování nedokážeme představit. Přiznejme si, že s námi ten maličký, okem neviditelný virus, pořádně zamával. Ale lidé se jen tak svých zvyklostí nevzdají. Minulý týden jsem byla na procházce (s rouškou, jak jinak). A když jsem procházela jednou pražskou vilovou čtvrtí, byly stromy na zahrádkách ověšené už barevnými vajíčky. Sluníčko ještě moc nesvítilo, bylo pod mrakem, ale na stromech svítila právě ta vejce. Všech možných barev. Co to vlastně znamená nabarvené vaj...

  Možná bych dnes mohla začít otázkou. Co je to informace a co dezinformace? Jak je od sebe rozlišit? Jak je poznat? No, většina mých přátel odpoví zcela jasně – „přece rozumem“. Já si také občas ťukám na čelo a ptám se sama sebe, jak je možné, že někdo může takovému nesmyslu věřit. Žijeme v 21. století, lidé mají přístup ke vzdělání a na základě toho i možnost přemýšlet, třídit, analyzovat. Nežijeme v čase, kdy lidé s mateřským znaménkem na těle byli považováni za čaroděje a páleni na hranicích a kdy lidé svatosvatě věřili, že je to tak správné a svou troškou do mlýna přispívali tím, že své spoluobčany s ďáblovým znaménkem udávali. Někdy právě z neznalosti, nedostatku vzdělání, jindy to byl zase finanční motiv. Jiní zase věřili, že v dobách morových otrávili Židé studny a pořádaly na ně pogromy. Nikdo si netroufl se za ty chudáky postavit, i když si možná myslel něco jiného. A to i náš nejoblíbenější panovník Karel IV k tomu mlčky přihlížel. No...

  Život je příběh od našeho narození až po stáří. Jakmile se vymaníme z věku předškoláka a začneme něco o žití tušit, máme život ve svých rukách. Tedy v zemích, kdy právo na život patří k základním lidským právům. Tam, kde děti místo do školy chodí do práce, kde se lidé setkávají s pronásledováním, šikanou nebo jsou vězněni kvůli svým názorům, o životě ve vlastních rukách mluvit nelze. Ale život v našich podmínkách je přece krásný. Nechám politiku stranou a zaměřím se, co všechno může svobodný člověk dělat, čemu se naučit, kam se vydat. Na chvíli zapomenu, že již rok je náš svět změněn natolik, že předchozí věta nedává smysl. Ale dopřejme si ten přepych a zapomeňme, že ten rok vůbec byl a že „coronarová“ situace nadále trvá a dělejme jako by se to nikdy nestalo. Chci totiž psát o životě, který nám byl dán, a my s ním plýtváme, protože si myslíme, že nikdy neskončí. Omyl. Tak jako každá věta má svůj začátek a konec, tak i život lidský končí. Tečka. A ...

  Říká se, že co kdo zaseje, to sklidí. Tedy, to se říká. Jednoduše řečeno, pokud činím dobré skutky, nezávidím, pomáhám druhým, pracuji, všem přeji jen dobré, vrátí mi univerzum (pro někoho boží spravedlnost) zase jen dobro. To znamená, že jsem odpovědný/á za svůj život. Opakem jsou špatné činy, ale i zlé myšlenky, nenávist…Tam sklízíme zlo. Tedy měli bychom… Prosté! Jen kdyby to opravdu tak fungovalo. Pokud vám někdo ublíží a vy se pak nestačíte divit, jak s úsměvem proplouvá životem, začnete o té spravedlnosti pochybovat. To si vždycky vzpomenu na babičku a její slova, že ty boží mlýny melou, ale holt někdy pomalu. Tak nezbude nic jiného než si počkat. Být trpěliví. I když já si myslím, že mnohem lepší je se tím nezabývat. Špatní a zlí lidé byli vždy, jsou a budou. Zrovna tak jako ti dobří. Lepší je mávnout nad tím rukou (já vím, je to těžké), spolknout hořkost a obklopit se lidmi se „stejnou krevní skupinou“ a žít dle hodnot, které ctíme. Víte, ona ta spravedlnost jaksi ...