Tak to vidím já !

  Další rok uběhl jak voda a máme opět Velikonoce. Nejvýznamnější křesťanský svátek, oslava zmrtvýchvstání Ježíše Krista. Jde ale i o období lidových tradic spojených s vítáním jara. Letos, stejně jako minulý rok, budou tyto svátky jiné. Ne, že bychom nebarvili vajíčka. To jistě ano. Jen se u našich dveří nerozezní zvonek a malí hodovníci nespustí „hody, hody, doprovody, dejte vejce malovaný…“. No co, tato tradice už stejně upadá, hlavně ve velkých městech. I když na druhou stranu my dříve narození si to bez hodování nedokážeme představit. Přiznejme si, že s námi ten maličký, okem neviditelný virus, pořádně zamával. Ale lidé se jen tak svých zvyklostí nevzdají. Minulý týden jsem byla na procházce (s rouškou, jak jinak). A když jsem procházela jednou pražskou vilovou čtvrtí, byly stromy na zahrádkách ověšené už barevnými vajíčky. Sluníčko ještě moc nesvítilo, bylo pod mrakem, ale na stromech svítila právě ta vejce. Všech možných barev. Co to vlastně znamená nabarvené vaj...

  Možná bych dnes mohla začít otázkou. Co je to informace a co dezinformace? Jak je od sebe rozlišit? Jak je poznat? No, většina mých přátel odpoví zcela jasně – „přece rozumem“. Já si také občas ťukám na čelo a ptám se sama sebe, jak je možné, že někdo může takovému nesmyslu věřit. Žijeme v 21. století, lidé mají přístup ke vzdělání a na základě toho i možnost přemýšlet, třídit, analyzovat. Nežijeme v čase, kdy lidé s mateřským znaménkem na těle byli považováni za čaroděje a páleni na hranicích a kdy lidé svatosvatě věřili, že je to tak správné a svou troškou do mlýna přispívali tím, že své spoluobčany s ďáblovým znaménkem udávali. Někdy právě z neznalosti, nedostatku vzdělání, jindy to byl zase finanční motiv. Jiní zase věřili, že v dobách morových otrávili Židé studny a pořádaly na ně pogromy. Nikdo si netroufl se za ty chudáky postavit, i když si možná myslel něco jiného. A to i náš nejoblíbenější panovník Karel IV k tomu mlčky přihlížel. No...

  Život je příběh od našeho narození až po stáří. Jakmile se vymaníme z věku předškoláka a začneme něco o žití tušit, máme život ve svých rukách. Tedy v zemích, kdy právo na život patří k základním lidským právům. Tam, kde děti místo do školy chodí do práce, kde se lidé setkávají s pronásledováním, šikanou nebo jsou vězněni kvůli svým názorům, o životě ve vlastních rukách mluvit nelze. Ale život v našich podmínkách je přece krásný. Nechám politiku stranou a zaměřím se, co všechno může svobodný člověk dělat, čemu se naučit, kam se vydat. Na chvíli zapomenu, že již rok je náš svět změněn natolik, že předchozí věta nedává smysl. Ale dopřejme si ten přepych a zapomeňme, že ten rok vůbec byl a že „coronarová“ situace nadále trvá a dělejme jako by se to nikdy nestalo. Chci totiž psát o životě, který nám byl dán, a my s ním plýtváme, protože si myslíme, že nikdy neskončí. Omyl. Tak jako každá věta má svůj začátek a konec, tak i život lidský končí. Tečka. A ...

  Říká se, že co kdo zaseje, to sklidí. Tedy, to se říká. Jednoduše řečeno, pokud činím dobré skutky, nezávidím, pomáhám druhým, pracuji, všem přeji jen dobré, vrátí mi univerzum (pro někoho boží spravedlnost) zase jen dobro. To znamená, že jsem odpovědný/á za svůj život. Opakem jsou špatné činy, ale i zlé myšlenky, nenávist…Tam sklízíme zlo. Tedy měli bychom… Prosté! Jen kdyby to opravdu tak fungovalo. Pokud vám někdo ublíží a vy se pak nestačíte divit, jak s úsměvem proplouvá životem, začnete o té spravedlnosti pochybovat. To si vždycky vzpomenu na babičku a její slova, že ty boží mlýny melou, ale holt někdy pomalu. Tak nezbude nic jiného než si počkat. Být trpěliví. I když já si myslím, že mnohem lepší je se tím nezabývat. Špatní a zlí lidé byli vždy, jsou a budou. Zrovna tak jako ti dobří. Lepší je mávnout nad tím rukou (já vím, je to těžké), spolknout hořkost a obklopit se lidmi se „stejnou krevní skupinou“ a žít dle hodnot, které ctíme. Víte, ona ta spravedlnost jaksi ...

  Řeknu vám, že je to zvláštní, jak někteří lidé nemají rádi tmu. Já patřím mezi ně. Od dětství se tmy bojím a sama spát v pokoji jsem odmítala. Ten strach a respekt přetrvává do dneška, i když už se časem obrousil. Ale pokud si dobře vzpomínám, ještě ve věku sedmnácti let, když rodiče odjeli do lázní, chodila jsem spát za světla, to abych se s tou tmou nepotkala. Asi se teď smějete, ale ten strach byl tak velký, že jsem opravdu uléhala se slepicemi. Dnes už vím, že trpím fobií odborně zvanou nyktofobie a že jde o fobii úzkostnou a méně častou. Asi za to může fantazie, která bují hlavně u dětí a tak vylézají všichni ti bubáci z pod postelí, skříní, oken… Kdo ví? Já už to tak zaplaťpánbůh nemám, jsou ale lidé, kteří mají noční lampičku rozsvícenou po celou noc. Ale abych nestrašila přízraky a bubáky, ona samotná tma nijak příjemná není. To abych mluvila za sebe. V zimním období přichází příliš brzy, a jakmile mě pozdraví v okně, hned sáhnu po vypínači. Ne,...

  Každý z nás určitě zažil něco, čemu se říká „zlý sen“. Teď nemyslím, že by se mi něco hrozného zdálo, jde spíše o to, co jsem zažila v reálném životě. Zážitek to nebyl zrovna příjemný a nerada na něj vzpomínám. Jenže málo platné, stal se, a tak se někdy opět vynoří. Po letech se tomu musím už jen smát a beru to jako malou humoresku ze svého  života. Určitě teď čekáte, jaký horor ze mě vypadne a přitom jde o záležitost pro většinu z vás příjemnou. No, abych ten úvod neprodlužovala, tak tedy… Již ve zralém věku jsem se totiž rozhodla udělat si řidičský průkaz. Podotýkám slovo „ve zralém“, protože si myslím, že to hraje také svou roli. V mládí se nám daří totiž všechno lépe, možná také proto, že je člověk lehkomyslnější a ne tak odpovědný. Nevím. To nechám na vás. Jen na vysvětlenou. Proč tak pozdě jsem si chtěla udělat řidičák? Autem jsem jezdit nepotřebovala, měla jsem ochotného manžela, který mě vždy dopravil tam, kam jsem potřebovala. Jenže najednou ...

Doba přeje čtení. Je to doba koronavirová a ta nás nabádá k tomu, abychom se zdržovali doma. Aby toho nebylo málo, přidává se navíc i zimní období, kdy se nám také zrovna nechce moc vystrčit nos. Tedy ono by se možná chtělo vytáhnout lyže a odjet za sněhem, ale to teď jaksi moc nejde, a tak se ponejvíce zdržujeme doma. A čteme. Tedy aspoň já čtu. I když občas už není co. Knihkupectví a knihovny zavřené. Rezervace v knihovně se nehnou z místa, protože knížky nekolují. Nu což, člověk si vždy nějak poradí. Nedávno se mi dostala pod ruku kniha s názvem Panský dům. Napsala ji Anne Jacobsová a jde o trilogii. Už samotný název mě odrazoval, abych se do knihy pustila. Měla jsem obavu, že to bude červená knihovna, a to jak chudá dívka ke štěstí přišla, zrovna není moje parketa. Tedy už dávno ne, pubertu mám za sebou. Ale zrovna nebylo nic jiného po ruce anebo jsem si řekla, že trochu pohádky neuškodí a věřte nevěřte knihu jsem zhltla. Hned v prvním díle nastupuje Mar...