Tak to vidím já !

Nedávno jsem se shodou okolností ocitla na Staroměstském náměstí, a protože nyní zeje prázdnotou, zastavila jsem se na okamžik před Orlojem. Dříve jsem se tomuto místu podvědomě vyhýbala, protože díky turistům se tady nedalo ani projít natož zastavit. Tento astronomický orloj již po šest set let ukazuje nejen čas a datum, ale i polohu Slunce, fáze Měsíce, astronomické cykly a svátky křesťanského kalendáře. Každou hodinu se ve dvou okénkách objevuje dvanáct apoštolů, jejichž význam je spíše náboženský. A tehdy mě napadlo, kdo bylo těch dvanáct apoštolů? Ano, víme, že to byli učedníci Ježíše Krista neboli jeho žáci. Následovali ho, učili se od něho a po jeho zmrtvýchvstání a nanebevstoupení šířili po světě tento zázrak. Tyto zprávy zná každý z nás. Ale jak se jmenovali a čím se zabývali, to už ví málokdo. Tak tady jsou jejich jména. Jen mi promiňte to pořadí, nevím, který z nich měl větší význam. Ondřej se živil jako rybář. Zprvu byl učedníkem Jana Křtitele, a když pozna...

Ano. Tento název jsem si vypůjčila od francouzského spisovatele Romaina Rollanda a jeho famózní knihy „Dobrý člověk ještě žije.“ Kdo je vlastně dobrý člověk?  Je to ten, který myslí především na druhé a sebe jaksi opomíjí? Ne. Tak jednoduché to není. Být dobrým člověkem zahrnuje i pomoc sobě samému, stejně jako ostatním. Znám lidi, kteří o sobě tvrdí, jak jsou dobří. Ale udělají pro vás to či ono jaksi na oplátku. No prostě dle hesla „já na bráchu, brácha na mě“. Dobrý člověk prostě pomáhá, protože je tak „naprogramován“ od přírody a přináší oběti jen tak mimochodem. Prostě mu udělá dobře, když může pro vás něco udělat. Mezi lidmi se takovému člověku říká, že má zlaté srdce. Opakem je pak člověk se srdcem z kamene nebo z ledu. No, však to známe z pohádek. Hodná Maruška a zlá macecha s Holenou, Popelka a zlé sestry, no těch postav je přehršel. Těch dobrých i těch zlých. Každý z vás zná jistě z okolí spoustu dalších příkladů. Ne zrovna pohádkových. ...

Co solidarita znamená, všichni víme. Solidární člověk je ten, který je ochotný pomoci, podporuje druhého nebo nějakou skupinu a úspěchy a neúspěchy pociťuje jako své vlastní. Kde se však toto slovo vzalo? Pochází z latiny, kde slovo „solidus“ znamená pevný, celistvý. Slovo se dále vyvíjelo ve všech jazycích a dnes ho chápeme jako soudržnost a vzájemnou podporu. Tolik teorie. A jak to vypadá v praxi? Jsou mezi námi lidé, kteří jsou solidární více či méně, ale i tací, kterým toto slovo nic neříká. Buď ho neznají, nebo ho ze svého slovníku vyškrtli. Bydleli jsme v činžovním, čtyřpatrovém domě. Na každém patře byly dva byty (tedy co byt, to jedna rodina). Na domovní schůzi bylo dohodnuto, že každá „partaj“ bude mýt schody, vedoucí k bytům, jedenkrát za čtrnáct dní. Tedy na střídačku. Fungovalo to léta. Rodiny byly solidární a věděly, že to za ně nikdo neudělá. V opačném případě zůstanou schody špinavé a nečistota se tak roznese do jednotlivých bytů. Jenže! N...

Zlomil se mi klíč od schránky na dopisy. Vlastně tak docela nezlomil. Jen jeho plastová část. Minulý týden jsem si byla dát podrazit boty a zjistila jsem, že tam dělají i nové klíče. Radostně jsem se tam další den vydala. Klíč mi byl udělán na počkání bez velkých řečí za 90,- korun a já měla po starosti. Když jsem se vrátila domů, klíč jsem nevyzkoušela, neboť má schránka zela prázdnotou. Až po několika dnech se v ní zabělala obálka. Ne, že bych se zaradovala, že mi někdo píše (doba psaní dopisů je už přežitek), ale šlo pravděpodobně o nějakou složenku a ty se holt platit musí. Vyndala jsem tedy nový klíč a ouha! Ať jsem se snažila, jak snažila, klíč do schránky nepasoval. Protože právě přišla paní pošťačka, poprosila jsem ji o pomoc. Znám se a vím, že s mojí šikovností to není nic valného. Jenže, ani paní listonošce to nešlo. Odpoledne jsem měla cestu do města, a tak jsem se do opravny vypravila znovu. Byl tam jiný pán, který zrovna vyťukával SMS (tipuji to na sms) na...

Dnes jsem se pustila do generálního úklidu. Uf! Nedělám to pořád, ale běžný úklid poměrně často. Mám totiž kolem sebe ráda pořádek. Domov, kde trávím stále více času (stárnu J ), je můj bezpečný životní prostor, a já se v něm ráda cítím dobře. To pro mě znamená, že mám kolem sebe uklizeno. Samozřejmě, nic se nesmí přehánět. Ono z takového uklízení může vzniknout i fóbie. Měla jsem jednu přítelkyni, která touto „poruchou“ trpěla. Každou sobotu uklízela jak divá. Odtahovala sama starožitný nábytek, vytírala, „píglovala“ i několik hodin. Kvůli tomu vstávala už v šest hodin ráno, aby si vše mohla připravit. Přesunout nábytek, vyndat všechna leštidla a prachovky, a co já vím co ještě. Ke stáru už ten těžký nábytek odtahovat sama nezvládala, a proto si koupila nábytek ratanový, tedy lehoučký na odtažení, a následný úklid. Ten starožitný prodala silně pod cenou, protože se ho potřebovala rychle zbavit. „Proč si nevezmeš paní na úklid?“ ptala jsem se jí, neb dotyčná byla majit...

Jsou lidé, kteří mohou žít kdekoli na světě. To jsou ti, kteří jsou doma tam, kam si pověsí klobouk (řekl to Jan Werich nebo Jiří Voskovec, uvádí se to jako slova obou dvou), i když já bych typovala spíše Jiřího Voskovce. Pak jsou ti druzí, kteří v cizí zemi trpí takzvaným „hradčanským komplexem“. Tento výraz jsem slyšela z úst našich emigrantů, kteří si na život v cizině nezvykli. Ti, kteří si zvykli a za domov považují tam, kde je přijali a oni se ztotožnili se životem v té které zemi, kořeny nic moc neříkají. Je ale i část občanů, kteří se začali vracet do své domoviny a mají pak domovy dva. Některým to vyhovuje a své domovy střídají bez problémů, dle chutě a nálady. Pak jsou i tací, kteří neví, kam vlastně patří. Ani tam, ani tam. A jsme u jádra pudla. Tedy, co to vlastně jsou ty kořeny a domov. Kdo potřebu domova má, tak v době, kdy se mu nedaří, v době krize, smutku a neúspěchu, se má o co opřít, o co odrazit ode dna. Má kolem sebe to nejdůleži...

Kdy začal člověk vlastně pracovat? V době, kdy byl lovcem a sběračem se o práci nedá ještě mluvit. Lovil proto, aby přežil. Totéž ženy. Sbíraly plodiny k přežití. V neolitu postupně začal člověk přecházet od lovu a sběru přírodních plodin k pastevectví a zemědělství. Začal tedy pracovat! Vyráběl keramiku, šperky, vrtal, brousil. O nějaké pracovní době si mohl nechat jen zdát. Aniž by to tušil, spadl do pasti, ve které je v podstatě dodnes. Ráno utíká do práce, večer z práce domů, a tak mu život uběhne až do dne, kdy zjistí, že je čas jít do penze. Ano, jistě. Práce je obohacující složkou života, pokud se nám povede, že děláme takové zaměstnání, které jsme vždy dělat chtěli. A nepatří sem jen umělci, u nichž to většinou takto je. Zbytek populace pracuje hlavně proto, aby mohl poplatit složenky, koupit si to či ono, však víme své. Jenže poslední dobrou se tento pohled mění. Nejsem odborník, ale o generacích nazývanými písmeny „x, y a z“ jsem už t...