Tak to vidím já !

Dnes jsem se pustila do generálního úklidu. Uf! Nedělám to pořád, ale běžný úklid poměrně často. Mám totiž kolem sebe ráda pořádek. Domov, kde trávím stále více času (stárnu J ), je můj bezpečný životní prostor, a já se v něm ráda cítím dobře. To pro mě znamená, že mám kolem sebe uklizeno. Samozřejmě, nic se nesmí přehánět. Ono z takového uklízení může vzniknout i fóbie. Měla jsem jednu přítelkyni, která touto „poruchou“ trpěla. Každou sobotu uklízela jak divá. Odtahovala sama starožitný nábytek, vytírala, „píglovala“ i několik hodin. Kvůli tomu vstávala už v šest hodin ráno, aby si vše mohla připravit. Přesunout nábytek, vyndat všechna leštidla a prachovky, a co já vím co ještě. Ke stáru už ten těžký nábytek odtahovat sama nezvládala, a proto si koupila nábytek ratanový, tedy lehoučký na odtažení, a následný úklid. Ten starožitný prodala silně pod cenou, protože se ho potřebovala rychle zbavit. „Proč si nevezmeš paní na úklid?“ ptala jsem se jí, neb dotyčná byla majit...

Jsou lidé, kteří mohou žít kdekoli na světě. To jsou ti, kteří jsou doma tam, kam si pověsí klobouk (řekl to Jan Werich nebo Jiří Voskovec, uvádí se to jako slova obou dvou), i když já bych typovala spíše Jiřího Voskovce. Pak jsou ti druzí, kteří v cizí zemi trpí takzvaným „hradčanským komplexem“. Tento výraz jsem slyšela z úst našich emigrantů, kteří si na život v cizině nezvykli. Ti, kteří si zvykli a za domov považují tam, kde je přijali a oni se ztotožnili se životem v té které zemi, kořeny nic moc neříkají. Je ale i část občanů, kteří se začali vracet do své domoviny a mají pak domovy dva. Některým to vyhovuje a své domovy střídají bez problémů, dle chutě a nálady. Pak jsou i tací, kteří neví, kam vlastně patří. Ani tam, ani tam. A jsme u jádra pudla. Tedy, co to vlastně jsou ty kořeny a domov. Kdo potřebu domova má, tak v době, kdy se mu nedaří, v době krize, smutku a neúspěchu, se má o co opřít, o co odrazit ode dna. Má kolem sebe to nejdůleži...

Kdy začal člověk vlastně pracovat? V době, kdy byl lovcem a sběračem se o práci nedá ještě mluvit. Lovil proto, aby přežil. Totéž ženy. Sbíraly plodiny k přežití. V neolitu postupně začal člověk přecházet od lovu a sběru přírodních plodin k pastevectví a zemědělství. Začal tedy pracovat! Vyráběl keramiku, šperky, vrtal, brousil. O nějaké pracovní době si mohl nechat jen zdát. Aniž by to tušil, spadl do pasti, ve které je v podstatě dodnes. Ráno utíká do práce, večer z práce domů, a tak mu život uběhne až do dne, kdy zjistí, že je čas jít do penze. Ano, jistě. Práce je obohacující složkou života, pokud se nám povede, že děláme takové zaměstnání, které jsme vždy dělat chtěli. A nepatří sem jen umělci, u nichž to většinou takto je. Zbytek populace pracuje hlavně proto, aby mohl poplatit složenky, koupit si to či ono, však víme své. Jenže poslední dobrou se tento pohled mění. Nejsem odborník, ale o generacích nazývanými písmeny „x, y a z“ jsem už t...

Ne každý to zná. Černé myšlenky, pocit beznaděje, nekonečný smutek, žádná radost ze života. Kdo ví, o čem je řeč, pochopí. Ti, kteří to neznají a nevěřícně kroutí hlavou, ať poděkují svatému Tadeáškovi. Mohou si blahopřát. Neznají nemoc, která se jmenuje deprese. Nejsem ani psycholog, ani psychiatr a opravdové deprese také neznám. Ale znám osoby, které tyto černé stavy sužují, a nechce se jim žít. Tak to za prvé. Za druhé bych zmínila ty, kteří už na tomto světě „přesluhují“. Je jim kolem stovky, zdraví už jim neslouží a život je stručně řečeno omrzel. „Nejhorší na tom je“, řekla mi jedna paní, která už do stovky také nemá daleko, „že zůstanete úplně sám nebo sama.“ Všechny její kamarádky už jsou po smrti a ona si nemá s kým popovídat. Namítnete, že je to nesmysl. Určitě má nějaké rodinné příslušníky. Ano, to má. Dokonce pravnoučata. Ale ti mají jiné zájmy a jiné starosti. A i když prababičku milují, ne vždy ji rozumí a ne vždy na ni mají čas. A jí chybí nejvíce její vrstevníci, ...

Někdo z vás si možná vzpomene na můj blog o robotickém vysavači, kterému říkám Fanda a který občas neposlouchá. Tak už přestal poslouchat úplně. Zhasnul a odebral se na věčnost. Představte si, že poté, co se Fanda vrátil z nemocnice (rozuměj z opravny) pracoval jak divý. Pro ty, kteří si na blog nevzpomínají, připomínám, že se jednalo o robotický vysavač, se kterým jsem navázala užší vztah, a vycházeli jsme spolu velmi dobře. On uklízel, já dělala něco jiného, občas jsem ho okřikla, to když svoji práci odbyl. Až do doby, kdy se „šprajcnul“ a přestal fungovat. Odvezli ho do opravny a mně se po něm velmi stýskalo. Nikdo mi doma nebzučel, nikdo nenajížděl na nohy a neprováděl další žerty. Když se uzdravil, měla jsem velkou radost. Ale ne dlouho. Ta trvala přibližně rok. Jednoho dne dojel jen na půl cesty, naposledy zavrčel a domů (dokovací stanice) se již nevrátil. Poté, co byl dopraven do opravny podruhé (nebo nemocnice, vyberte si) se už nevrátil ani ke mně. Jsem bez F...

A je to tady! Ne, nejsem ten zelený panáček s nepříjemným hlasem z televizní reklamy od Alzy. Nelákám vás na žádné slevy, ale upozorňuji jen na to, že další rok je za námi. Upozorňovat nemusím, to víte i beze mě. Ale asi každý z vás se stejně ohlédne za tím, jaký ten rok byl, co přinesl a co odnesl. Já si minulý rok udělala seznam věcí, kterých bych ráda dosáhla. Jak si ho tak prohlížím, moc do smíchu mi není. Ani jeden bod si nemohu odškrtnout jako splněný. No vlastně jeden tak napůl. Co s tím? Přesunout přání a cíle do dalšího roku? Nebo se na to vykašlat? Být smutná? Nic z toho, vážení. Smutek si ve svém věku už nemůžu dovolit. Nebo spíše nechci. A osmělím si to doporučit i vám. Nesmutněte, pokud opravdu nemáte proč. V duchu si projděte celý rok, usmějte se nad úspěchy i neúspěchy a s povzdechem „jo to je život“ připravte nový kalendář nebo diář s rokem 2020. Ti, kteří žijí jen v digitálním světě, mi jistě prominou, že jsem si zatím na k...

Tak nějak začíná každý dopis Ježíškovi od našich ratolestí. Vánoce jsou tu totiž hlavně pro ně. Samozřejmě vím, že vánoce se slaví v křesťanském světě, protože se narodil Ježíš Kristus. Předchází mu adventní čas, který by měl probíhat v klidu a v pokoji, což pro leckoho z nás je pouhým snem. Místo posezení s punčem nebo svařeným vínem se skořicí a koukáním se do světla rozsvícené svíčky, běháme po obchodech nebo surfujeme na internetu, co komu vybrat pod stromeček. Ale nechme toho! Já bych se ráda vrátila k tomu Ježíškovi, takovému, jak ho vidí děti. Moje starší vnučka se mi svěřila, že když byla úplně malá, tak si ho představovala jako ježka. Ano, ježečka s bodlinkami a na nich připíchnuté dárečky. Druhá ho zase viděla jako nahaté lítací miminko s křidýlkami. Kde má všechny ty dárky, to nevěděla. Asi neviditelné. Vždyť je přece kouzelný, že? U nás Ježíšek zase popíjel pivo, které jsem mu každý rok nabídla, zatímco dcera s dědou byli v...