Tak to vidím já !

Tak tohle slovo fakt nesnáším. Jak se může někdo nudit? Dneska!? Když je tolik věcí a příležitostí vidět, poznat, naučit se, slyšet, přečíst… A přesto jsou lidé, co se nudí. Pokud se jim stane, že navíc vypadnou z pracovního procesu, jsou tak zaskočeni, že nevědí, jak s neplánovaným volným časem naložit. A tak sedí a koukají, co kde utřít, vysát, přesunout, urovnat. No, ono je to fajn. Udělat si čas od času pořádek. Ale i ten velký úklid je jednou hotov a co dál? Moje bývalá spolužačka bydlí v zástavbě rodinných domků a té ulici, ve které žije, říká „ulice vdov“. Určitě se ptáte proč. A vůbec, co je na vdovském stavu strašného? Určitě nic. Jenže tyto vdovy (nevím, jestli i v jiných ulicích a jiných městech) stojí denně jako sochy v okně a za poodhrnutou záclonou pozorují, kdo po ulici jde, s kým jde, jak jde, co má na sobě, atakdále. Jejich detektivní práce trvá leckdy hodinu a hurá prožijí tak „hodinu bez nudy“… na druhý den se pak vdovy sejdou a vzáje...

Všimněte si, že jsem do názvu nedala „vesnici“, ale venkov, protože mi to připadá jaksi hezčí, důstojnější… i když myslím jedno a totéž. A proč mne zrovna napadlo toto téma? Mám žáka, již pána v letech, který se do jedné takové krásné vísky u Prahy (opravdu kousek, jednou to asi bude součást Prahy) přestěhoval. Ba co víc! Postavil krásný dům. Dům je opravdu víc než krásný, neb pán je architekt. Do této vísky přesídlilo mnoho dalších „cizinců“… Ne opravdových (ty přece my Češi tady nechceme), ale převážně Pražáků nebo jiných přespolních… A tak se tam sešla parta prima lidí – od dirigenta až po profesora matematiky… No a tito lidé začali vesnici měnit k obrazu svému. Dostali se do zastupitelstva obce a začali konat. Nová škola od první do deváté třídy, náměstí s kašnou, kavárna a cukrárna, provizorní kino, mužský a ženský sbor, ochotnické divadlo… Prostě, kdo umí, umí… A mohou z toho profitovat všichni… Jenže! To bychom nebyli v Čechách. Starousedlíci se vzbouři...

Co to je samota? Stále totiž kolem sebe slyším, nechci být sám (sama), koho bych si ve svém věku ještě našla (našel)… mohlo by to být horší… V podstatě mi nic nechybí… nebije mě, peníze mi dává, je hodný… no, že jsme spolu vlastně jen už ze zvyku a že spolu už ani nekomunikujeme, ba co víc, ani necítíme potřebu komunikovat… „stejně to nemá to cenu a hned bychom se pohádali“… proto se radši omezíme na minimum, což je v mnohém případě „ahoj“ a pak už si zalezeme do svého kouta, ke své televizi, ke své knize nebo ke svému počítači. Měla jsem „nápadníka“, kterého jsem nechtěla, a tak jsem mu s maminkovskou láskou radila, aby si našel partnerku v seznamce. Jednu našel, ale prchal od ní mílovými kroky do samoty. Aby ho nezadusila. Říkal mi, že to bylo čiré zoufalství., protože ho prosila, aby u ní zůstal, že potřebuje pro někoho vařit, na někoho prát, starat se o něj. Dělala to tak celý život a jinak žít ani neumí. Přesně to, co on nehledal. Vařit uměl sám a výborně, p...

Čím dál tím více slýchám o lidech, kteří se chlubí svým majetkem, tudíž jsou za vodou a život je pro ně procházkou růžovým sadem. Ale je tomu opravdu tak? Jo, ono mít peníze je určitě fajn. Tedy dostatek peněz. Je to prostředek ke splnění svých snů, přání a tak. Jenže majetek je něco víc, než mít dostatek peněz. Slovo majetek pochází od slova mít (přechodník moje). Takže být majetný znamená vlastnit pole, louky, lesy, domy, hrady, zámky, auta, koně… čím víc mi toho patří, tím více jsem majetný. Jenže mne napadá, proč člověk chce právě tolik mít jen pro sebe, pro svou rodinu… A čím víc toho má, tak tím více ještě chce… Proč tuhle vlastnost má právě jen člověk? Proč ne zrovna veverka nebo jiný živočišný druh? Já vím, teď se asi smějete. Já se také směji (hlavně té veverce). Víte, já si stejně myslím, že žádný majetek ještě nikoho úplně šťastným neudělal. Prosím nezaměňujte s dostatkem prostředků, čímž myslím, mít tolik, abych nemusel pořád počítat, ale mohl si plnit i ta svá přán...

Dneska jedno důvěrné téma. Chtěla bych totiž něco na sebe prozradit. No jasně, jdu s kůží na trh, ale stejně vám to řeknu. A protože vím, že mne čtou lidé, kteří mne znají (někteří dokonce velmi dobře), tak bych se chtěla podělit o jednu svoji fóbii, neboli chcete-li strach, hrůzu, děs a co já vím, jak to nazvat. Já se totiž bojím psů. Převážně velkých, ale občas i těch malých, dokonce i těch maličkých. Jak zaštěká, už mi srdce bije o sto šest! Aby bylo jasno! Já mám psy ráda (a vůbec všechna zvířata). Dokonce patřím mezi ty, kteří vynášejí pavoučky na terasu nebo zpátky do přírody. Činím to na speciální tvrdé podložce zhotovené z krabice. Pavouček se pohodlně uvelebí a šup, už je venku. Ale psů se fakt bojím. Pátrám ve své minulosti, jestli mne nějaký pes pokousal nebo něco podobného, ale nic jsem neobjevila. Jen si vzpomínám, že asi jako pětiletou holku mne velký vlčák honil a já před ním prchala jako o závod. Snažím se to stále znovu vybavit, jenže ne a ne si do detailů vz...

Já žila v době, kdy se nemohlo svobodně cestovat, jednodušeji nemohlo se vůbec nikam. A tak jsme jezdili nejčastěji do Bulharska, kam se mohlo, a bylo tam teplo, hezcí kluci a moře! Ano, moře. To moře, které nás, čímž myslím národy uprostřed Evropy, tak fascinuje (promiňte, možná někoho ne, ale mne ano). Pak se také jezdilo do Rumunska, kde jsme velkoryse rozdávali punčocháče pokojským, protože tam je neměli a u nás jo. No a pak samozřejmě do Ruska, které tehdy ještě Rusko nebylo, ale byl to Sovětský svaz, tedy SSSR. Tam se jezdilo na Krym. No, dále pak Německo, to hodné, východní, se svým studeným mořem a pak Polsko (taky studené moře). Nesmím ovšem zapomenout na Maďarsko, které sice moře nemá, ale má Balaton, který byl pro nás též atraktivní… a pak v Maďarsku bylo úplně jiné zboží než u nás, tedy to západní… Jako poslední možnost byla Jugoslávie (dnes neexistuje, rozpadla se po nesmyslné válce na Slovinsko, Chorvatsko, Srbsko, Bosnu a Hercegovinu, Černou horu, atakdále),...

Tak jsem byla v USA. Už podruhé. Před dvěma lety na západě, teď pro změnu na východě a na Floridě. No, je to fakt velká země. Ale o tom psát nechci, od toho jsou cestovatelské blogy a koneckonců mnozí tam již byli taky a tak to znají lépe než já. Spíš bych se chtěla pozastavit nad tím, co mne oslovilo i udivilo. V dobrém i ve špatném. V dobrém je ta pověstná slušnost neboli chcete-li, ochota Američanů pomoci… Já vím, říká se (u nás v Čechách), že jde jen o povrchní zájem, ale já si to vážně nemyslím. Jsem fascinovaná jejich pozorností o moji osobu, s jejich trpělivostí vůči mé chabé angličtině, s tím, že mi vždy podají pomocnou ruku, a když se ztratím, tak mne klidně doprovodí do mého hotelu. Nevím, kolik ochotných lidí by se našlo u nás… Jeden „Američan“ mne takhle vedl z Centrálního parku v New Yorku do mého hotelu (i když mohl spěchat domů, protože byl čas večeře), a když slyšel můj pokus o angličtinu, přešel do francouzštiny (jeho paní byla Fra...