Bojíte se drzých lidí?

 

Hned na začátku vám na otázku odpovím. Bojím. Jsou neomalení, prosazují si svou a hlavně se neohlížejí na ostatní. Nedávno jsem byla u lékaře. Seděla jsem v čekárně s jednou dívkou a s paní ve středním věku. Rázně vstala a zabouchala na dveře ordinace. Slyšíte správně, nezaťukala, ale zabušila, div dveře neprolomila. Sestra otevřela a paní ji nenechala ani zareagovat: „S vámi mluvit nechci, chci mluvit s doktorkou,“ vyjela na ni, odstrčila ji a vběhla do místnosti lékařky, která zrovna vyšetřovala nějakého pacienta. „Já potřebuji jenom potvrzení, že jsem zdravá, chtějí to po mně v práci, kam mám nastoupit ke kase.“ „Prosím, počkejte v čekárně, potvrzení vystavím, ale musíte si počkat.“ Paní brblala a řekla, že počká u sestry, aby ji někdo nepředběhl. To, že předběhla mě i dotyčnou slečnu, jí zřejmě vůbec nevadilo. Příběh měl pokračování. Jakmile vyšla ven s potvrzením pro svého zaměstnavatele, obrátila se na nás. „A teď buďte ticho! Ani slovo… Budu volat do práce na osobní oddělení!“ Ani jsme nedutaly. Paní vytočila číslo a dala to nahlas. Určitě to slyšeli i o dvě patra níž. Jen jsme se na sebe s dívkou podívaly a zakroutily hlavou. Dodnes mi vrtá hlavou, že paní nevadilo, že slyšíme celý hovor, který byl opravdu hodně soukromého rázu. Inu, někdy drzost nezná mezí…

Samozřejmě je nutné definovat slovo „drzost“ a nezaměňovat ho za průbojnost. Ta je naopak výhodná a průbojný člověk se v životě neztratí. Umí se ozvat, ale slušně a nikoho tím neobtěžuje. Drzý člověk většinou překračuje společenské normy, a to zejména ke starším osobám nebo autoritám. Průbojný člověk se nebojí vyjádřit svoje názory a dosáhnout svých cílů i v konkurenčním prostředí. Je oproti drzé osobě ohleduplný a má respekt k druhým.

Nastoupila jsem do vlaku, a protože jsem byla vážně unavená, hledala jsem místo, abych si konečně sedla a natáhla nohy. Vlak byl plný, jen vedle jednoho kluka bylo volno. Tedy volno. Vedle něj seděl batoh. „prosím tě, můžeš si dát ten batoh nahoru, ráda bych se posadila,“ oslovila jsem mládence. Znuděně se na mě podíval a neřekl ani slovo. Vytáhnul mobil a něco v něm hledal. Rozpačitě jsem postávala a čekala, kdy se zvedne a odloží batoh do horní přihrádky. Po několika minutách se opravdu zvednul a batoh dal tam, kam patří. Skoro jsem se bála vedle něj posadit, protože výraz jeho obličeje byl opravdu nepřátelský. Jenže nohy bolely, a tak jsem si troufale sedla. Napadlo mě jen přísloví „na hrubý pytel, hrubá záplata“, jenže jsem srab a nekonfliktní osoba, tak jsem mlčela. Mám totiž své zkušenosti. Jakmile začnete s drzounem polemizovat, uslyšíte takovou záplavu slov, že vám zkazí celý den. A to riskovat nechci. Sice správné to není, ale nač si kazit den, že?

Tak si ale říkám, jestli se někdo s touto vlastností již narodí nebo jestli je to výchovou. Možná, že obojí. Ale přikláněla bych se k té druhé variantě. Dítě strašně rychle všechno okouká. A tak, když je maminka drzá v obchodě na prodavačku a tatínek drze vyrukuje na učitelku, proč dala synkovi čtyřku na vysvědčení, dítě nasákne toto jednání jako houba. A chová se podobně. Vždyť ne nadarmo se říká, že jablko nepadá daleko od stromu a že vychovávat se má příkladem. Tuhle jsem seděla v parku a byla tam maminka s asi tříletým chlapečkem. „Tak už musíme jít, Jiříčku,“ zavolala na chlapce a pomalu se zvedala z lavičky. „Ne!“ odpověděl Jiříček. „Musíme,“ trpělivě opakovala maminka, „už je pozdě a babička na nás čeká.“ „Ne, vykřikl Jiříček a rozběhl se na druhou stranu. Maminka vyskočila a chytila Jiříka za ruku. Ten začal vyvádět, „ne, ne, ne.“ Chudák máma, vůbec nevěděla, co má dělat. Ostatní maminky si ji pohoršeně prohlížely, a ona bezbranně táhla řvoucí dítě ven z parku. Bylo mi jí líto. Mnohdy je dítě také díky svému charakteru a temperamentu náročnější. Provokuje, zlobí, zkouší, kde je jeho hranice. Lehce se pak může stát, že dítě rodičům „přeroste“ přes hlavu.

A tak nakonec ještě jednu otázku. Má to drzejší člověk v životě lehčí? Na jednu stranu určitě ano, ale na druhou zase ne. Protože kdo by chtěl kamarádit s takovým člověkem? Svým chováním se sám vyřazuje z kolektivu, ale možná, že mu to zase tolik nevadí. Jeho drzé čelo si s tím poradí.

„Jazyk co pokoje nedá, protivný, drzý, jen nesnáze plodí.“ – latinské přísloví.

A jak to vidíte vy?