Staré věci mají příběh

 Když jdu okolo nějakého starožitnictví, nedá mi to, abych se nezastavila. Především mě zaujmou krásné šperky. „ Kdo je asi nosil?“ Napadne mě. Dědily se z generace na generaci nebo je kdosi vlastnil jen po čas svého života? A co se stalo, že skončily tady za výlohou? Čím starší je předmět, tím zajímavější historie. Tedy někdy. Bohatá rodina předávala náhrdelník nebo náušnice své dceři a ta zase své. Pokud měla jen syny, nosila je snacha. Tak nějak si to aspoň představuji já. A ve své fantazii jdu ještě dále. Vidím tu ženu jako krásnou bytost, která tančí valčík na plese a usmívá se na svého nápadníka. Ale ono to mohlo být všechno úplně jinak. Vůbec to nemusela být krasavice, a čekala někde vzadu, až ji někdo vyzve k tanci. Ani krásný náhrdelník to nespravil. Ženicha nenašla a stala se z ní stárnoucí zatrpklá žena a po její smrti někdo z rodiny odnesl šperky do bazaru. Inu, jak říkám, příběhy jsou různé.

Ale abych se snesla z výšin na zem. Nemusely to být vždy drahé klenoty, mohlo se jednat i o úplně banální předměty. Třeba o panenku nebo autíčko, po kterém nějaký hošík dlouho toužil. Když se odvážíte do obchodu a nasáknete vůni starých věcí, připadáte si jak Alenka v říši divů. Obrazy, stoly a stolečky, porcelán, zrcadla, šperky. Nebo třeba noty či knihy. A ono se řekne „kniha“. Ale kdo ji měl v ruce? Nějaký vášnivý čtenář nebo ji někdo četl z donucení?  Pokud je dostatečně ohmataná, tak šla z ruky do ruky. Sem tam se najde i věnování. Zvláště u sbírek básní. A to už hlava pracuje na plné obrátky.

Měla jsem krásný kostěný vějíř. Byl nejen krásný, ale měl i duši. Jako malá jsem si s ním hrála na princeznu, ale nikdy jsem se nezeptala, kde se vlastně v naší rodině vzal. Nosila ho babi? Nebo prababička? Tenkrát mě to nezajímalo a dnes už je pozdě. A vějíř je stejně fuč. Ztratila jsem ho při stěhování. Doby, kdy se věci dědily z generace na generaci, jsou pryč. Vyrábí se nábytek na jedno použití, oblečení zrovna tak. Je to levné, proto se tak lehko může vyhodit. Seprané tričko, šaty už vyšly z módy a lampička se mi nehodí k novým záclonám. Na to máme dnes kontejnery. Přibývají jak houby po dešti. Vyhazuje se stále víc.

Jako malá jsem si ráda prohlížela fotky naší rodiny. Vyptávala se rodičů, kdo je kdo. Byly tam i fotografie chlapců, kteří se dvořili mé mamince nebo i babičce. Na zadní stránce bylo vždy nějaké věnování nebo verše. Mohla jsem přemýšlet o tom, jaký život vedli, kam chodili na rande, o čem snili. Dneska pošlete fotku a za pár týdnů ji smažete. Měli byste totiž velmi brzy plný mobil. Staré věci mají paměť. Umí vyprávět. O tom, jak se žilo, mohou být nositeli vzpomínek a svědectvím dob dávno zašlých. Ano, máme tady dobové dokumenty. Ale to je velmi anonymní. Když si můžete vyzkoušet prsten, který měl opravdu už někdo na ruce, a před ním zase jiný, ovane vás kouzlo a prsten ožije. A můžete snít.

Starožitníci jsou vášniví sběratelé. Ano, někteří v tom vidí dobrý byznys, ale jiní to mají jako poslání. Rozumí tomu, co dělá a musí jít o člověka vzdělaného. Koneckonců jsou na to i odborné školy. Profese starožitníka vyžaduje hluboké znalosti umění, historie a různých období, aby byl schopen správně datovat a ocenit tu kterou starožitnost. Něco jiného je vetešník. I ten se specializuje na staré věci, ale tady je ten pravý rozdíl. Staré a starožitné. Starožitník se specializuje na předměty s historickou nebo uměleckou hodnotou, vetešník prodává použité věci, které nemusí mít vysokou hodnotu, ale jsou pořád funkční a něčím zajímavé. Proto i porcelán obyčejné značky může vyprávět příběh. Nemusel stát zrovna v příborníku bohaté rodiny továrníka, ale mohl trůnit v kredenci nějaké vdovy, která sama vychovala několik dětí. A ty při pohledu na starou polévkovou mísu vzpomenou na babičku a její vynikají bramborovou polévku nebo kulajdu.

Možná to máte podobně jako já. Rádi se zastavíte před antikvariátem, starožitnictvím nebo vetešnictvím. Jen tak. Necháte hlavu chvíli v oblacích a osvěží to i vzpomínky. Věřte, že jednou takové kousky najdete už jen v muzeu.

„Studuj minulost, kdybys chtěl definovat budoucnost.“ – Konfucius

A jak to vidíte vy?