Pějme píseň dokola

 

Znáte to. Obalujete řízky, a aby vám čas lépe utíkal, tak si prozpěvujete. Člověk ani nepřemýšlí, jakou písničku, jestli tu, co slyšel naposledy v rádiu nebo nějaký starý hit nebo třeba lidovku. A uprostřed toho smažení řízků jsem se zamyslela nad nejrůznějšími texty písní. Všimněte si, jak se během staletí obsah mění. I když zase ne tolik…

Tak mezi první místa patří určitě lidová píseň. Většinou nemá ani autora, ale pro svou oblíbenost se předávaly z generace na generaci, a tak se zpívají vlastně dodnes. Lidové písničky jsou bezprostředně ovlivněny prostředím, ve kterém vznikly a ve kterém byly dále ústně šířeny. Lidé si je zpívali při práci na poli, ve stodole, na zahradě nebo za dlouhých večerů. No, a samozřejmě při tancovačkách. Jen si vzpomeňte na svou první písničku z dětství. Třeba „ Skákal pes, přes oves, přes zelenou louku“ nebo „Pec nám spadla, pec nám spadla, kdopak nám ji postaví“. Text radši komentovat nebudu, ale zpívá se dodnes, že? Asi se dětem tyto říkačky stále líbí. No, a ještě jednu lidovku bych připomněla. „Ach synku, synku“ byla prý jednou z nejoblíbenějších písní prvního československého prezidenta T. G. Masaryka. V písni se vypráví o mladém, líném synovi sedláka, kterému se nechce pracovat na poli, tak se vymlouvá na rozbitý pluh. Matička synovi vyčítá, že neumí hospodařit.  Obsah těchto písní byl asi ze života. Než půjdeme dál, připomenu ještě další písně, jako třeba „A já tě nechci, a já tě nemiluji a já tě nemám rád, protože si fláma, flámuješ do rána…“ No comment. Nebo ta smutná „Teče voda, teče ces velecký majír, nehal si ma nehal starodávný frajír…“

A teď bych s dovolením přeskočila do vrcholného středověku a vydala se až na jih Francie. Nakoukněme na tehdejší dvůr, kde jeho neodmyslitelnou součástí byly milostné písně skládané trubadúry. Tehdy ve Francii kvetly vytříbené mravy, hra na loutnu a milostná poezie. Trubadúři opěvovali lásku, rytířské ctnosti a věnovali se výhradně lyrickým námětům. Měli takový úspěch, že se jejich umění dostalo až do Německa, jen se jim říkalo minnesängři. Jejich pojmenování je odvozeno od slova láska v hornoněmeckém dialektu. Toto slovo vyjadřuje i obsah jejich písní. No, k nám se tato tradice dostala opravdu jen okrajově. Škoda, přeškoda. I když Václav II některé minnesängry na pražský dvůr povolal. Snad nejznámější byl Jindřich z Míšně zvaný Frauenlob. Vidíte, dvě slova – Frauen, což jsou ženy, loben, které znamená chválit. Inu, ve středověku se ženám v písních dařilo, v normálním životě již hůře. A i sám panovník Václav II se písním věnoval: „ Nejprve potěchou mých očí jenom byla, že však je krásnější nad všechny drahokamy, z očí mi do srdce pronikla v krátký čas. Co ale úsilí mě stála moje milá!“

A pryč ze středověku. Promiňte, že skáču letem světem, století sem, století tam. Nečiním totiž žádný vědecký výklad. Jednou jsem měla staršího ctitele a ten mi zpíval písničku „Růžové psaníčko, znamená randíčko, nebo: Mé zlatíčko, jak mám tě rád! Modré však, heleď se, holčičko nepleť se, to už ti jistě chce kluk kvinde dát…“No, a tak dále. Písnička ze starého filmu s Vlastou Burianem On a jeho sestra. Slova, která jsou dnes k smíchu. Inu, časy se mění, což ostatně zpívá i Marta Kubišová: „Sem pojďte blíž lidé, dny i týdny jdou a mraky se toulaj a vlny se dmou, a spustí se déšť na čtyřicet dní, prší a záchrany není, musíš plavat nebo skončiš jak těžký kamení, každý ví – časy se mění.“

A tak snad závěrem jen to, že je zpívat důležité. Nejen pro dobrou náladu, ale proto, že to odráží život a svět, ve kterém žijeme. Tedy i smutek. Práci, vztahy, pláč i smích. Známe tolik druhů písní, že si je všechny ani nemůžeme pamatovat. Světské i duchovní, lyrické i balady, romance i serenády. Známe ukolébavky, písně taneční, pochodové, budovatelské i slavnostní. Patří sem i písně milostné, pijácké i mravoučné, písně kramářské i politické, ale i hymny. A vůbec! Všimli jste si, že některá slova se v písních opakují napříč staletími? Ano, je to láska, ať už naplněná nebo ne, k partnerovi nebo k Bohu.

A ještě něco. Bojíte se zpívat, protože nemáte hudební sluch? Tvrdí vám, že zpíváte falešně? No, tak ať. Zpívejte dál. Je to totiž zdravé. Stejně jako sport, který se tak dnes vyzdvihuje. Nic proti tomu, ale zazpívat si je také terapie k dobré náladě. A nejen to. Eliminuje stres a různé psychické bloky, potlačovaný vztek, únavu nebo emociální vypětí. Prostě zpívejte si a nejen při obalování řízků. Klidně několikrát denně.

„Buďto příst, nebo jíst, nebo píseň zpívat,“ říká anglické přísloví.

A co vy? Zpíváte si rádi?